ECLI:CZ:US:2016:1.US.2404.15.1
sp. zn. I. ÚS 2404/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Pavlovského, zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015 č. j. 22 Cdo 157/2015-335, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. listopadu 2013 č. j. 12 Co 401/2013-309 a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. listopadu 2012 č. j. 10 C 161/2008-274, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech a vedlejšího účastníka řízení - České republiky, za kterou jedná Státní pozemkový úřad se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel se žalobou v řízení před obecnými soudy domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že je výlučným vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Horažďovice a katastrální území Chanovice, u kterých bylo zapsáno duplicitní vlastnictví pro něj a pro Českou republiku.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 11. 2012 č. j. 10 C 161/2008-274 byla stěžovatelova žaloba zamítnuta, což bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2013 č. j. 12 Co 401/2013-309. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 29. 4. 2015 č. j. 22 Cdo 157/2015-335 odmítl i stěžovatelovo dovolání.
3. Stěžovatel se předmětnou žalobou domáhal určení, že je vlastníkem pozemků a spoluvlastnických podílů na pozemcích; jednalo se o pozemky, jejichž vlastníkem byl původně jeho otec. Mezi účastníky řízení bylo zejména sporné, zda došlo v roce 1966 k dispozici s uvedenými pozemky, na základě které se jejich vlastníkem stal stát a jaká byla povaha takového dispozičního úkonu (prohlášení otce stěžovatele ze dne 24. 5. 1966, kterým se daných nemovitostí vzdal). Soudy všech stupňů dospěly po provedeném dokazování k závěru, že pozemky přešly na stát a stěžovatel je nikdy do svého vlastnictví nenabyl.
4. Přes výše uvedené má stěžovatel za to, jak uvedl v ústavní stížnosti, že v řízení bylo prokázáno, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Zopakoval, že byl jediným dědicem po své matce a po otci dědil spolu s ní. Proto považuje závěry obecných soudů za překvapivá. Pokud jde o dané prohlášení, kterým se měl jeho otec majetku vzdát, stěžovatel uvedl, že se jednalo o jednostranný právní úkon, který má povahu vzdání se (zřeknutí se) práva. Jednostranný právní úkon uvedené povahy však právní řád v současnosti ani v minulosti neuváděl jako právní důvod nabytí vlastnictví, což je podle stěžovatele pochopitelné, neboť základním soukromoprávním vztahem je dvoustranné ujednání. Takový postup by byl v rozporu se soukromoprávní zásadou rovnosti subjektů a nemožností vnutit jinému subjektu proti jeho vůli vůli vlastní. Stěžovatel je dále toho názoru, že ani po rozsáhlém dokazování, které soud prvního stupně provedl, se nepodařilo postavit věc najisto a určit, zda podpis na prohlášení ze dne 24. 5. 1966 je pravým podpisem jeho otce Stanislava Pavlovského, a zároveň vyvrátit, že by se nemohlo jednat o fotomontáž.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podstata zkoumaného případu spočívá v tom - bez ohledu na stěžovatelem shora vymezené otázky, které subjektivně považuje za významné - že v dané věci nebylo prokázáno nabytí předmětných nemovitostí do jeho vlastnictví. Stěžovatel i v řízení před Ústavním soudem zopakoval svoje základní námitky v daném sporu, se kterými se však již obecné soudy vypořádaly způsobem, ve kterém nelze shledat nic, co by svědčilo o porušení jeho ústavně zaručených práv.
7. Stěžovatel jako žalobce v řízení před obecnými soudy tvrdil, že do aktiv dědictví po jeho matce náležely i předmětné pozemky z přídělu, které měla nabýt po smrti svého manžela a které posléze prý získal on jako jediný dědic. Soud prvního stupně tedy provedl důkaz příslušnými dědickými spisy, ze kterých však taková skutečnost nevyplynula. Naopak bylo zjištěno, že písemným prohlášením ze dne 24. 5. 1966 se otec stěžovatele Stanislav Pavlovský přídělu nemovitostí vzdal. Soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele, že podpis na tomto prohlášení není podpisem jeho otce, přičemž vycházel zejména ze závěrů revizního znaleckého posudku Ústavu kriminalistiky a forenzních disciplín, který se přiklonil k tomu, že jde o podpis pana Stanislava Pavlovského. Stěžovatel až v odvolacím řízení, po jeho koncentraci, uvedl, že byl otec k podpisu donucen, k tomu však již soud druhého stupně nepřihlédl.
8. Podle Nejvyššího soudu v daném případě přípustnost dovolání nezaložila ani stěžovatelem položená otázka, zda bylo možné ke dni 24. 5. 1966 pozbýt na základě prohlášení vlastnické právo, neboť tato otázka již byla judikaturou vyřešena. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i odbornou literaturu Nejvyšší soud konstatoval, že právo opustit věc (ius dereliquendi) je součástí obsahu vlastnického práva a jeho podstatou je projev vůle vlastníka (i konkludentní), nadále nebýt vlastníkem věci. Ačkoliv pojmově derelikce představuje právní úkon neadresovaný, nelze bez dalšího případnou adresností písemně či jinak projevenou derelikci popřít, pokud projev vůle věc opustit nevzbuzuje pochybnosti. Stručně vyjádřeno, jednostranné neadresované úkony se stávají perfektními v okamžiku, kdy je vůle projevena kvalifikovaným způsobem. V posuzovaném případě soudy dovodily, že otec žalobce ve svém prohlášení vyjádřil vůli opustit předmětné nemovitosti, a ne je přímo darovat státu, k čemuž však takový úkon nakonec vedl. Stěžovateli nebylo možno přisvědčit ani v tom, že by podle tehdy účinné právní úpravy nemohlo dojít k zániku vlastnického práva jednostranným úkonem. Na tom podle Nejvyššího soudu ničeho nemění ani námitka stěžovatele, že na jeho otce byl prý v šedesátých letech minulého století činěn nátlak, aby se uvedených pozemků vzdal ve prospěch státu. Z uplatněné námitky ostatně ani nebylo zřejmé, kdo se měl nátlaku dopouštět, tedy zda k němu mělo docházet ze strany rodinných příslušníků či ze strany některého z tehdejších veřejných orgánů.
9. Ústavní soud konstatuje, že takto odůvodněné závěry obecných soudů lze akceptovat i z ústavněprávního hlediska. Situace by mohla být poněkud jiná, kdyby se například jednalo o restituční případ, nebo kdyby stěžovatel obecným soudům předložil lépe důkazně podložené námitky, že se jedná o padělek otcova podpisu. Již ze samotného tvrzení stěžovatele, který nejdříve zpochybňoval autenticitu tohoto podpisu a poté tvrdil, že byl otec k podpisu inkriminované listiny donucen, vyplývá, že v této otázce vše svědčí mnohem spíše pro závěr, jaký učinily obecné soudy, a který je výše popsán. Přesto Ústavní soud netvrdí, že při prokázání jiných stěžejních okolností daného případu by nemohla zvítězit verze stěžovatele. Za současného stavu, jak Ústavní soud ověřil z odůvodnění napadených rozhodnutí a z příslušného spisového materiálu, který si k posouzení celé věci vyžádal, však neshledává důvodu ani oprávnění do případu hlouběji ingerovat, neboť dostatečně provedené dokazování a logicky odůvodněné závěry obecných soudů ho k tomu neopravňují. Povinností Ústavního soudu je totiž reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takové situaci v dané věci nedošlo a nebyly zjištěny žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny.
10. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu