ECLI:CZ:US:2016:1.US.2464.16.1
sp. zn. I. ÚS 2464/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti SKELETON s. r. o., se sídlem v Praze 15, Přátelství 1518/4, IČ: 29051533, zastoupené Mgr. Martinem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 6, Verdunská 725/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2016 č. j. 32 Cdo 222/2016-376, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2015 č. j. 12 Cmo 299/2014-338 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2014 č. j. 4 Cm 31/2011-292, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. července 2016, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo podle čl. 34 Listiny.
2. Stěžovatelka (původně její právní předchůdkyně Sherwood Scuba s. r. o.) se podanou žalobou domáhala po provedené změně zaplacení 386 767 Kč s příslušenstvím za dodané zboží - potápěčské vybavení na základě rámcové smlouvy ze dne 25. června 2010 proti žalovaným 1) AMERS.CZ s. r. o., 2) Mgr. Petru Řehákovi a 3) Martinu Medkovi. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. dubna 2014 č. j. 4 Cm 31/2011-292 žalobu zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované 1) náklady řízení ve výši 99 040 Kč, žalovanému 2) náklady řízení ve výši 78 720 Kč a žalovanému 3) náklady řízení ve výši 38 080 Kč.
3. Na základě odvolání, podaného stěžovatelkou, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. června 2015 č. j. 12 Cmo 299/2014-338 napadený rozsudek potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení, a to žalované 1) ve výši 12 294 Kč a žalovaným 2) a 3) ve výši 39 630 Kč.
4. Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. dubna 2016 č. j. 32 Cdo 222/2016-376 podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že soud prvního stupně porušil její právo na spravedlivý proces zejména tím, že rozhodoval na základě skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování a naopak jsou s obsahem provedených důkazů v příkrém rozporu. Soud prvního stupně podle názoru stěžovatelky prohlásil své domněnky za zjištěný skutkový stav, aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jak k těmto skutkovým závěrům dospěl. Tím měl založit nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Odvolací soud pak podle tvrzení stěžovatelky potvrdil všechny domněnky a chybné právní závěry soudu nižšího stupně vydávaná za skutková zjištění. Své závěry odvolací soud nijak neodůvodnil. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud porušil i její právo na spravedlivý proces v tom smyslu, že neprovedl bez náležitého zdůvodnění stěžovatelkou navržený listinný důkaz notářským zápisem sepsaným dne 20. května 2010, ve kterém žalovaná 1) uděluje prokuru žalovanému 3). Nejvyšší soud pak podle závěru stěžovatelky jí vznesené argumenty v dovolání řádně nepřezkoumal a vypořádal se s dovolacími důvody tak, že je všechny odmítl. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2009 sp. zn. I. ÚS 854/09 (N 255/55 SbNU 463), ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03, 153/2004 Sb. (N 15/32 SbNU 131), ze dne 21. července 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03 (N 102/34 SbNU 79) a ze dne 3. října 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17).
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných práv v předmětné věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
8. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje toliko polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadených rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými žalobními tvrzeními stěžovatelky a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
9. Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu neshledal tvrzení stěžovatelky o objednání zboží a uzavření kupní smlouvy se žalovanou 1) za prokázané. Současně shledal důvodnou obranu žalovaných 2) a 3), založenou na tvrzení o neplatnosti ručitelského závazku pro neurčitost.
10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že zjištěný skutkový stav byl dostatečným skutkovým základem, umožňujícím následné právní posouzení a se zjištěným skutkovým stavem i závěry učiněnými soudem prvního stupně se ztotožnil. Odvolací soud dále uvedl, že zamítl návrh stěžovatelky na doplnění dokazování listinným důkazem, notářským zápisem sepsaným dne 20. května 2010, neboť podle ustanovení §205a o. s. ř. se jedná o důkaz v odvolacím řízení nepřípustný, když žádná z taxativně stanovených výjimek přípustnosti nových důkazů není dána a z protokolu z jednání, konaného před soudem prvního stupně dne 2. června 2014 vyplývá, že účastníci byli řádně poučeni podle ustanovení §119a o. s. ř. o podmínkách, za nichž lze v odvolacím řízení uplatnit nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy. Důkaz se navíc vztahuje nikoliv k tvrzení stěžovatelky o její dobré víře při jednání s žalovaným 3), ale o vztazích mezi žalovanou 1) a žalovaným 3), které dle vlastních tvrzení stěžovatelky se nepromítly do v rozhodné době konstitutivního zápisu prokury v obchodním rejstříku. Odvolací soud se ztotožnil i s posouzením povinnosti stěžovatelky po ukončení smlouvy převzít od žalované 1) zpět zboží, nacházející se v provozovně této žalované. Toto zboží je podle názoru odvolacího soudu po celou dobu v majetku stěžovatelky a vlastnické právo k němu na žalovanou 1) nepřešlo.
11. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto včetně konečného řešení otázky neprovedení důkazu notářským zápisem ze dne 20. května 2010, když odvolací soud se podle názoru dovolacího soudu nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Nesouhlas stěžovatelky se skutkovými závěry učiněnými obecnými soudy nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a Ústavní soud tedy nemá důvod závěry učiněné Městským soudem v Praze a Vrchním soudem v Praze jakkoliv věcně přehodnocovat.
13. Vznáší-li stěžovatelka námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. V posuzované věci se nejedná ani o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud na jednání dne 2. června 2015 návrh na doplnění důkazem notářským zápisem zamítl z důvodu, že se jedná o důkaz nepřípustný podle ustanovení §205a o. s. ř. (č. listu 329) a v odůvodnění svého rozsudku svůj závěr náležitě odůvodnil (č. listu 344).
14. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k její posuzované věci.
15. Mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu