ECLI:CZ:US:2016:1.US.2504.16.1
sp. zn. I. ÚS 2504/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Jiřího Sanxaridise, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2016 č. j. 11 Co 105/2016-218 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. října 2015 č. j. 161 C 19/2012-170, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. července 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Statutární město Ostrava - Městský obvod Mariánské Hory a Hulváky (dále jen jako "vedlejší účastník řízení") se po stěžovateli domáhalo zaplacení částky 34 818 Kč s příslušenstvím za užívání bytu a to původně na základě nájemní smlouvy a posléze bez právního titulu. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. října 2015 č. j. 161 C 19/2012-170 žalobě vyhověl a stěžovateli uložil žalovanou částku včetně nákladů řízení zaplatit. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. dubna 2016 č. j. 11 Co 105/2016-218 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vedlejší účastník zamlčel, že stěžovateli způsoboval svým jednáním platební neschopnost nepřetržitě od měsíce září 2002 do roku 2005, podával na stěžovatele perzekuční žaloby na dlužné nájemné, přičemž soudy k tomuto zásadnímu faktu, a to k finanční nouzi a tísni stěžovatele, nepřihlížely, ač měly. Stěžovatel dále citoval 10 podle jeho názoru nesprávných rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nepostupovaly v souladu s ustanovením §420 odst. 3 občanského zákoníku a nevyzvaly vedlejšího účastníka řízení, aby doložil, že dlužné nájemné nevzniklo zásahem vedlejšího účastníka do pokojného stavu stěžovatele.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v předmětné věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
6. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými žalobními tvrzeními stěžovatele a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
7. Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně, že stěžovatel užíval byt bez jakéhokoliv finančního protiplnění. Současně se zabýval námitkami vznesenými stěžovatelem, ve kterých poukazoval na svou tíživou finanční situaci, která má mít své kořeny v tom, že mu nebyly přiznány sociální dávky, na které měl nárok, čímž se dostal do platební neschopnosti. Odvolací soud konstatoval, že žalobní návrh není v rozporu s dobrými mravy z důvodu zhoršeného zdravotního stavu stěžovatele, jak byl v průběhu ústního jednání namítáno, když duševní porucha stěžovatele není takového rázu, že by vylučovala jeho orientaci v běžných právních vztazích, tedy že by stěžovatel nebyl schopen pochopit základní princip, že za užívání bytu se musí pronajímateli platit.
8. K námitce porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení §18 odst. 1, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel neměl na mysli výše uvedenou procesní nerovnost, nýbrž "nerovnost" při právním posouzení jeho věci. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
9. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu