ECLI:CZ:US:2016:1.US.2553.16.1
sp. zn. I. ÚS 2553/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatelky Petry Koubové, zastoupené Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Gočárova třída 504, Hradec Králové, za vedlejšího účastenství Raiffeisenbank a. s., Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 5 C 66/2014, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 20 Co 140/2015, a unesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 581/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 8. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Zástavní věřitelka (Raiffeisenbank a. s.) požadovala nařízení prodeje zástavy nemovitostí, a to pro pohledávku ve výši 1 002 387,19 Kč s příslušenstvím, specifikovanou tak, že se jedná o pohledávku z nesplaceného hypotečního úvěru č. 100/073/00/01 podle smlouvy, kterou dne 10. 1. 2001 se zástavním věřitelem uzavřeli manželé Lenka a Miroslav Koubovi (rodiče stěžovatelky), na jejímž základě byl poskytnut úvěr ve výši 1 700 000 Kč. K zajištění pohledávky z úvěru včetně příslušenství, uzavřeli zástavní věřitel a manželé Lenka a Miroslav Koubovi dne 10. 1. 2001 zástavní smlouvu k nemovitosti č. 100/073/00/2/01 a dne 4. 6. 2001 zástavní smlouvu k nemovitosti č. 100/073/00/2/02, na jejichž základě bylo zřízeno zástavní právo k nemovitým věcem - pozemku parc. č. st. A1, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. A2, rod. dům a pozemku parc. č. A3, trvalý travní porost, vše zapsané na listu vlastnictví č. X pro obec a katastrální území Nenačovice v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun; zástavní právo k těmto nemovitým věcem bylo ve prospěch zástavního věřitele vloženo do katastru nemovitostí.
V roce 2002 byla uzavřena darovací smlouva mezi stěžovatelkou a jejími rodiči, kterou bylo vlastnické právo k zastaveným nemovitostem převedeno na stěžovatelku.
Následně dlužníci porušili podmínky úvěrové smlouvy tím, že přestali řádně a včas splácet anuitní splátky úvěru v termínech sjednaných ve smlouvě a zástavní věřitelka využila svého oprávnění a v souladu s úvěrovou smlouvou pohledávku z úvěru ke dni 21. 4. 2011 zesplatnila. S dlužníky bylo zahájeno insolvenční řízení s cílem řešení úpadku oddlužením.
Za výše popsaných skutkových okolností případu soud prvního stupně návrhu vedlejší účastnice vyhověl a nařídil prodej zástavy. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Obecné soudy vyšly z procesní konstrukce dvoufázovosti soudního řízení při soudním prodeji zástavy. V první fázi se rozhoduje o nařízení soudního prodeje zástavy a ve druhé fázi pak o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy.
Podle mínění stěžovatelky měly obecné soudy o jejich námitkách rozhodnout již v proběhnuvším řízení (tedy ve fázi nařízení soudního prodeje zástavy), kdy se její námitky reálně vztahovaly k posouzení existence skutečností vyžadovaných v §358 zákona č. 292/2013 Sb. Skutečnost, že se obecné soudy námitkami stěžovatelky zabývaly toliko okrajově a jen v prvním stupni řízení, přičemž ji odkázaly na další fáze procesu, považuje stěžovatelka za narušení zásady šetření jejich práv a oprávněných zájmů. Obecné soudy se chovají nehospodárně, a to nejen vůči veřejným prostředkům, ale též finančním prostředkům účastnice řízení.
V dalším se stěžovatelka zaměřila především na argumentaci vztahující se k námitce promlčení. Podle jejího mínění obecné soudy o této otázce záměrně nerozhodly, ačkoliv o ní rozhodovat měly. Bez jejího posouzení je sice možné dovodit existenci pohledávky, ovšem nikoli již existenci zajištěné pohledávky, jestliže je zajištění promlčeno. Tomu odpovídá i stanovisko soudu první instance, který se danou otázkou zabýval - byť se závěry, s nimiž stěžovatelka zásadně nesouhlasí. Prvoinstanční soud nemohl bez pochybností konstatovat, že zástavní právo není promlčené, jestliže nezjistil, zda není promlčena zajištěná pohledávka.
Závěrem ústavní stížnosti se stěžovatelka věnovala způsobu výpočtu promlčecí lhůty, přičemž za rozhodný den pro určení jejího počátku považuje den, kdy došlo k podstatnému porušení podmínek smlouvy o úvěru tím, že zastavené nemovitosti byly darovány stěžovatelce.
Stěžovatelka je toho názoru, že postupem obecných soudů byly porušeny její základní práva a svobody, garantované jí čl. 36, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Podle náhledu Ústavního soudu je z napadených rozhodnutí dostatečně zřejmé, z jakých skutkových a právních okolností případu obecné soudy při svém rozhodování vyšly a k jakým závěrům následně dospěly. Namítá-li stěžovatelka, že jí vznesená námitka promlčení měla být projednána již v rámci řízení o nařízení soudního prodeje zástavy, nutno uvést, že závěry obecných soudů nevybočují ze zákonné procesní úpravy a související judikatury (na níž obecné soudy ostatně odkázaly). Pokud stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak je v rámci českého právního řádu postupováno při prodeji zástavy, jedná se o otázku spíše právně politickou a její posouzení náleží v zásadě zákonodárci. Stěžovatelce je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že nalézací soud se skutečně vznesenou námitkou promlčení zabýval, nicméně superflua non nocent (nadbytečné neškodí).
Obecné soudy se námitkami stěžovatelky dostatečně zabývaly a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout. Zvláště pak za situace, kdy stěžovatelka byla jednoznačně poučena o tom, ve které fázi soudního řízení může námitku promlčení uplatnit. Je nepochybné, že stěžovatelka o svoji námitku nepřijde a obecné soudy se jí budou muset zabývat. Jen na okraj lze poznamenat, že v dalším řízení by obecné soudy měly též zvážit, zda se stěžovatelka v souvislosti se stanovením počátku promlčecí doby nedovolává své vlastní nepoctivosti.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 30. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu