ECLI:CZ:US:2016:1.US.2573.16.2
sp. zn. I. ÚS 2573/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., t . č. ve věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 50 To 176/2016, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 50 To 177/2016, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Dne 2. 8. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele V. Š., (evidována pod sp. zn. I. ÚS 2573/16), jíž se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 50 To 177/2016 . Téhož dne Ústavní soud obdržel další ústavní stížnost stěžovatele (evidovanou pod sp. zn. II. ÚS 2574/16) proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 50 To 176/2016.
2. Vzhledem k tomu, že se obě stížnosti týkaly téhož trestního řízení, tedy jde o věci, které spolu právně úzce souvisejí, rozhodlo dne 13. 9. 2016 plénum Ústavního soudu o spojení těchto ústavních stížností ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 2573/16.
3. Stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, jelikož jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá, že o jeho vazbě rozhodoval vyloučený soudce. Mgr. Milan Anderle totiž rozhodoval v přípravném řízení trestním o návrhu státního zástupce na vydání příkazu ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a odst. 1 tr. ř. (v ústavní stížnosti stěžovatel nepřesně uvádí, že soudce rozhodoval o požadavku na nařízení odposlechu telefonních hovorů). Ačkoli neshledal návrh oprávněným, seznámil se s kompletní spisovou dokumentací do té doby zajištěnou orgány činnými v trestním řízení. Ve smyslu ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. však není podstatné, zda soudce vydal pozitivní či negativní stanovisko k návrhu, zásadní je, že soudce byl ve věci činný při vykonávání úkonů trestního řízení. Odůvodnění krajského soudu, který rozhodnutí o vyloučení zrušil, je podle názoru stěžovatele založeno toliko na dohadech a spekulacích. Pokud by o dalším trvání vazby rozhodoval vyloučený soudce, musel by stěžovatel být z vazby propuštěn.
4. Z obsahu ústavních stížností a přiložených dokumentů Ústavní soud zjistil, že dne 7. 4. 2016 proběhlo u Okresního soudu v Domažlicích vazební zasedání, při němž soudce Mgr. Milan Anderle rozhodl podle §72 odst. 3 tr. ř. o ponechání obviněného stěžovatele ve vazbě z důvodu §67 písm. c) tr. ř. Vydal o tom usnesení č. j. 1 T 51/2016-637 (ze dne 7. 4. 2016) . Stížnost stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 5. 2016, č. j. 50 To 177/2016-671, zamítl jako nedůvodnou.
5. V závěru uvedeného vazebního zasedání konaného dne 7. 4. 2016 Okresní soud v Domažlicích rozhodl, že předseda senátu 1 T, před kterým se vazební zasedání konalo, soudce Mgr. Milan Anderle, je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení s odkazem na §30 odst. 2 tr. ř. Usnesení o vyloučení ze dne 7. 4. 2016, č. j. 1 T 51/2016-639, k němuž byla následně vydána opravná usnesení ze dne 21. 4. 2016, č. j. 1 T 51/2016-647, a ze dne 6. 5. 2016, č. j. 1 T 51/2016-653, napadl ihned po jeho vyhlášení stížností přítomný státní zástupce. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 5. 2016, č. j. 50 To 176/2016-665, napadené usnesení Okresního soudu v Domažlicích zrušil. V odůvodnění soud uvedl, že v trestních věcech soudu prvého stupně byly u soudu prvého stupně dne 12. 5. 2015 podány návrhy na vydání příkazů ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačního provozu podle §88a odst. 1 tr. ř., kdy důvodem podání těchto návrhů bylo vedené trestní řízení proti neznámým pachatelům ve věci zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. V další fázi trestního řízení soudce Okresního soudu v Domažlicích Mgr. Milan Anderle státnímu zástupci sdělil, že podle protokolu o ohledání místa činu byla zajištěna stopa biologického stěru, která bude podrobena znaleckému zkoumání, jehož výsledek by mohl vést ke zjištění pachatele. Vydání příkazu tak považoval za předčasné, příkaz proto nevydal. V odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně soudce Mgr. Milan Anderle uvedl, že se subjektivně necítí být neschopen ve věci nestranně rozhodovat, nicméně si nebyl jist, zda objektivním důvodem pro jeho vyloučení není fakt, že ve věci vydal negativní stanovisko k vydání příkazu podle §88a odst. 1 tr. ř. Stížnostní soud dospěl k závěru, že při interpretaci ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. je rozhodné, že soudce Mgr. Anderle žádné rozhodnutí nevydal, ani jinak ve věci nerozhodoval, neboť výčet rozhodnutí učiněných soudcem v přípravném řízení, které zakládají důvod pro jeho vyloučení po podání obžaloby, je taxativní. I přes tento fakt podle názoru stížnostního soudu by podmínky pro vyloučení soudce mohly být splněny, pokud by v konkrétním případě v přípravném řízení soudce řešil otázku případné viny obviněného v takové míře, že by to mohlo vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti pro rozhodování po podání obžaloby. K takové situaci však v posuzované věci zcela jistě nedošlo.
6. V projednávané věci, s ohledem na odůvodnění ústavní stížnosti, jde o to, zda rozhodnutí, že jmenovaný soudce není vyloučen z vykonávání úkonů ve specifikované trestní věci, nezaložilo nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se výslovně odvolal.
7. Ústavní soud nejprve posuzuje, zda jsou splněny formální procesní podmínky pro projednání věci, zejména zda je ústavní stížnost přípustná. Obecnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky potud, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby či o jejím dalším trvání). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připouští ji k meritornímu projednání (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. 441/04, Sb. n. u., sv. 6, str. 53).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a tyto orgány nenahrazuje; pokud postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
9. K otázce vyloučení orgánů veřejné moci se Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjadřuje opakovaně; v nálezu sp. zn. I. ÚS 371/04, jehož závěry lze vztáhnout na i projednávanou věc, judikoval, že nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou.
10. Přitom platí, že hodnocení okolností, které by mohly vést k objektivně legitimním pochybnostem o nepodjatosti, přísluší zásadně orgánům činným v trestním řízení a je věcí jejich relativně volné úvahy, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí.
11. V dané věci Krajský soud v Ostravě výstižně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 598/2012 (obdobně pak i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1182/2006), z něhož vyplývá, že pokud soudce v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu, není to bez dalšího důvodem jeho vyloučení podle §30 odst. 2 tr. ř. Dovolací soud též konstatoval, že je třeba zvažovat, zda v souvislosti s tím, že soudce vystupoval v přípravném řízení jiným způsobem, než který je uveden v §30 odst. 2 tr. ř., nemohl být po podání obžaloby jeho poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se přímo týkají jeho úkony, ovlivněn tak, že u něho lze mít pochybnosti, že nemůže nestranně rozhodovat, a to ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. O takový případ by mohlo jít zejména tehdy, jestliže by si v přípravném řízení soudce činil byť jen předběžný úsudek o vině pachatele trestného činu, a to podobně jako např. při rozhodování o vazbě a při vydání příkazu k zatčení.
12. Obdobná hlediska uplatnil Nejvyšší soud v usneseních ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003, a usnesení ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 6 Tdo 272/2008 (které Ústavní soud aproboval usnesením ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3046/08).
13. V posuzovaném případě však soudce odmítl vydat příkaz ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu ve fází trestního řízení proti neznámému pachateli. Otázkou případné viny stěžovatele se tak nezabýval.
14. V tomto kontextu je zřejmé, že stěžovatelova argumentace jeho věc do ústavní roviny posunout nemůže. Podstatné je, že není důvod oponovat úvaze, že nebylo doloženo, že rozhodující soudce v dané věci do svých úvah při nevydání příkazu vtělil předběžné hodnocení dalšího vývoje trestního řízení či předpoklad jeho výsledku, pročež je namístě závěr, že se stěžovatel jen - a to nepřípustně - domáhá "opravného" výkladu §30 odst. 2 tr. ř., jímž by Ústavní soud rozšířil zákonné důvody vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení soudce.
15. Ústavní soud neshledal pochybení obecných soudů ani v případě rozhodnutí o dalším trvání vazby stěžovatele podle §72 odst. 3 tr. ř. Podstatou argumentace stěžovatele byla úvaha, že v prvním stupni rozhodoval posléze vyloučený soudce, což se následně neprokázalo.
16. Tím není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, jež by vedly k nutnosti odstranit rozhodnutí, jež byla ústavní stížností napadena.
17. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost (oba návrhy stěžovatele následně spojené) jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu