ECLI:CZ:US:2016:1.US.2639.16.1
sp. zn. I. ÚS 2639/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele LIPINA-AGRO s. r. o. se sídlem Hrubá Vrbka 189, IČO 26 98 04 52, zastoupeným Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2016, č. j. 17 Co 321/2014-93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. a III. o nákladech řízení v záhlaví tohoto usnesení uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 26. 4. 2016, č. j. 17 Co 321/2014-93, byl potvrzen ten výrok rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 9. 2014, č. j. 13C 232/2013-69, jímž byla zamítnuta žaloba Igora Vavříka jako žalobce vůči stěžovateli. Ve výroku II. byl změněn výrok citovaného rozsudku soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a obdobně bylo ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč aplikoval §150 o. s. ř., který mu umožňuje úspěšnému žalovanému náhradu nákladů nepřiznat, neboť žalovaný skutečně užíval pozemky v nájmu žalobce bez právního důvodu a měl z toho prospěch v podobě spasení píce jeho dobytkem.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti se závěry krajského soudu polemizuje a shledává jeho rozhodnutí neústavním. Napadené výroky o nákladech řízení podle něj vykazují prvky libovůle, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu v meritorním výroku ve věci samé je ve výrazném rozporu s výroky o nákladech řízení. Žaloba byla zamítnuta proto, že žalobce neprokázal porušení právní povinnosti ze strany žalovaného, což je stěžejní předpoklad vzniku povinnosti k náhradě škody. Důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení však byl údajný prospěch stěžovatele (původního žalovaného) z píce spasené jeho dobytkem. Nelze přehlédnout, že žalobce hodlal dosáhnout majetkového prospěchu ze státních a evropských dotací a subvencí formální registrací k ekologickému obhospodařování zemědělských pozemků, jež se nacházely v uzavřeném pastevním areálu svého zemědělského konkurenta, a k nimž neměl zajištěnu žádnou právně relevantní možnost přístupu a ani se o její zajištění fakticky nesnažil. Za situace, kdy mu toto snažení po právu nevyšlo, hodlal se téhož domoci občanskoprávní žalobou o náhradu škody, aniž předtím podal správní žalobu jakožto legitimní zákonný prostředek k ochraně namítaného porušení práva. Za dané situace se jeví výroky o náhradě nákladů nespravedlivé vůči stěžovateli, který hájil svá procesní práva prostřednictvím advokáta, přičemž důvodně očekával, že v případě procesního úspěchu ve věci, o němž byl přesvědčen, mu náhradu nákladů řízení nahradí procesně neúspěšný žalobce. Podle stěžovatele nelze přehlédnout ani skutečnost, že se jednalo o spor jak skutkově, tak i právně složitý a náročný, o čemž svědčí poměrně obsáhlé odůvodnění soudního rozhodnutí. Absence kvalifikovaného právního zastoupení za situace, kdy protistrana byla od začátku řízení zastoupena advokátem, by také znamenala značnou procesní nerovnost zbraní.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecný soud ve svém napadeném rozhodnutí nedopustil. Odvolací soud sice krátce, ale jasně vysvětlil, proč přistoupil k postupu, který mu zákon umožňuje, a rozhodl o tom, že si každý účastník hradí své náklady řízení sám.
7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu