ECLI:CZ:US:2016:1.US.2648.15.1
sp. zn. I. ÚS 2648/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Jiřího Kosana, DiS., zastoupeného JUDr. Danuší Matěnovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 101/101b, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2015 č. j. 5 As 66/2015-35 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. února 2015 č. j. 57 A 96/2014-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokátky a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, kterým byl zkrácen na svých právech, podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu.
2. Stěžovatel podal u Krajského soudu v Plzni žalobu na ochranu proti nečinnosti Západočeské univerzity v Plzni (dále jen "ZČU") podle §79 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Domáhal se uložení povinnosti ZČU vystavit a předat stěžovateli osvědčení o ukončení studia na její právnické fakultě (dále jen "fakulta"). Tvrdil, že ve dnech 16. 1. 2009 a 19. 5. 2009 složil státní závěrečné zkoušky a 4. 5. 2009 obhájil diplomovou práci. Při přechodu na nový informační systém však zmizely z elektronických databází fakulty všechny záznamy o složených zkouškách a udělených zápočtech i o stěžovateli samotném. Diplomová práce se prý nenašla. Dne 23. 9. 2010, tedy v době mezi rezignací děkana fakulty (8. 8. 2010) a volbou nového děkana (říjen 2010), statutární proděkan fakulty rozhodl o ukončení studia stěžovatele na fakultě pro nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu [§56 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o vysokých školách"]. Rektor ZČU zamítl dne 30. 11. 2010 žádost stěžovatele o přezkum rozhodnutí statutárního proděkana. Žalobu proti těmto dvěma rozhodnutím Krajský soud v Plzni odmítl pro opožděnost rozsudkem ze dne 5. 5. 2011, č. j. 57 A 30/2011-67. Stěžovatel pak dne 4. 6. 2014 požádal ZČU o vydání osvědčení o řádném ukončení studia a zopakoval svá výše uvedená tvrzení o splnění svých studijních povinností. ZČU ovšem odpověděla, že jeho studium bylo ukončeno na základě rozhodnutí rektora ze dne 30. 11. 2010. Proto neměla povinnost k vydání jakéhokoliv osvědčení či dokladu. Stěžovatel v řízení před krajským soudem namítal, že rozhodnutí o ukončení studia byla nicotná.
3. Krajský soud žalobu na ochranu proti nečinnosti zamítl. Studium stěžovatele bylo pravomocně ukončeno rozhodnutím rektora. K jeho věcnému přezkumu nedošlo, protože stěžovatel proti němu podal žalobu po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Pokud tedy existuje pravomocné rozhodnutí o ukončení stěžovatelova studia, na které je vzhledem k zásadě presumpce správnosti správních aktů nutné hledět jako na správné, nemůže se ZČU dopouštět namítané nečinnosti. Krajský soud se proto ani nemohl zabývat námitkami stěžovatele, směřujícím proti průběhu jeho studia na fakultě. Ve vztahu k námitce nicotnosti rozhodnutí o ukončení studia krajský soud uvedl, že pouhý nedostatek funkční příslušnosti nemůže způsobit nicotnost. Otázka, zda statutární proděkan mohl vydat předmětné rozhodnutí, je právě otázkou funkční příslušnosti, tj. zákonnosti vydaného rozhodnutí. Případné pochybení ovšem nemohlo mít intenzitu nicotnosti. Nad rámec odůvodnění krajský soud uvedl, že děkan určil statutárního proděkana jako svého zástupce v plném rozsahu zcela v souladu s §28 odst. 5 zákona o vysokých školách a příslušnými vnitřními předpisy ZČU a fakulty. Rezignace děkana pak neměla žádný vliv na v minulosti udělené pověření statutárního proděkana k zastupování děkana.
4. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele. Zdůraznil, že soud má pravomoc poskytnout ochranu na základě nečinnostní žaloby, pokud správní orgán měl v souladu se zákonem povinnost rozhodnout o věci samé nebo vydat osvědčení a neučinil tak. Statutární proděkan však rozhodl o ukončení studia stěžovatele a rektor ZČU toto jeho rozhodnutí potvrdil. Podal-li stěžovatel žalobu proti těmto rozhodnutím opožděně, jde nastalá situace k jeho tíži. Žaloba na ochranu proti nečinnosti je ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu subsidiární a nemůže tedy být úspěšně použita v případě, ve kterém se stěžovatel mohl domáhat ochrany žalobou podle §65 a násl. s. ř. s. V daném řízení proto neměly své místo námitky zpochybňující existenci důvodů pro rozhodnutí statutárního proděkana a rektora. Vzhledem k existenci pravomocného rozhodnutí o ukončení studia se stěžovatel nemohl nečinnostní žalobou domáhat vydání osvědčení, které by bylo s uvedeným pravomocným rozhodnutím o ukončení studia stěžovatele v rozporu. Nejvyšší správní soud se pak zcela ztotožnil se závěry krajského soudu ve vztahu k nicotnosti rozhodnutí statutárního proděkana. Ten byl oprávněn děkana v plném rozsahu zastupovat.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud nesprávně vyšel z domněnky, že statutární proděkan fakulty byl do funkce řádně jmenován, a proto byl oprávněn děkana fakulty v plném rozsahu zastupovat. Podle vnitřních předpisů se ke jmenování proděkana měl vyjádřit akademický senát fakulty. Nejvyšší správní soud ale neprovedl důkaz jmenovacím dekretem. Není proto zřejmé, že akademický senát vyjádřil souhlas se jmenováním. Podle vnitřních předpisů fakulty navíc statutární proděkan mohl děkana zastupovat jen v době jeho nepřítomnosti, nikoliv v době, kdy nebyla tato funkce vůbec obsazena. Vnitřní předpisy fakulty tuto situaci vůbec neupravují. Neupravuje ji ani zákon o vysokých školách. Statutární proděkan proto neměl pravomoc vydat rozhodnutí o ukončení studia. Z toho důvodu je vadné i rozhodnutí rektora o přezkumu rozhodnutí statutárního proděkana. Vada absolutního nedostatku pravomoci statutárního proděkana fakulty má intenzitu způsobující nicotnost rozhodnutí. Nejde pouze o nedostatek funkční příslušnosti.
6. Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí rektora obsahuje nesprávné poučení. Stěžovatel také předpokládal, že nicotnost rozhodnutí statutárního proděkana bude krajský soud v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti řešit jako předběžnou otázku. Pokud ovšem správní soud nemůže vyslovit nicotnost rozhodnutí, aniž by proti tomuto rozhodnutí předtím směřovala žaloba podle §65 s. ř. s., vzniká tím dvoukolejnost správního řízení, narušující právní jistotu účastníků. Zmeškáním lhůty podle §72 odst. 1 s. ř. s. de facto přetrvává nicotné rozhodnutí, ale de iure už není možné jeho nulitu vyslovit. Pokud bylo nulitním správním aktem zasaženo do základních práv, je však třeba podle čl. 36 odst. 2 Listiny vždy umožnit soudní přezkum takového aktu.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
10. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí správních soudů v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Námitky stěžovatele směřují značnou měrou proti výkladu podústavního práva ze strany správních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Ten se naopak svou argumentací snaží napravit svou liknavost, která se projevila podáním opožděné žaloby proti rozhodnutí rektora a statutárního proděkana. Důsledky odmítnutí této žaloby nelze obcházet podáním nečinnostní žaloby a snahou dosáhnout vyslovení nicotnosti napadaných rozhodnutí. K tomu v řízení o daném žalobním typu není prostor, jak Nejvyšší správní soud správně uvedl ve svém rozsudku. Stěžovatel tedy měl otevřenou cestu k přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, kterým byl podle svého názoru zkrácen na svých právech. Sám si ji však zavřel a nyní se oklikou snaží na ni vrátit. Čl. 36 odst. 2 Listiny, o který se v ústavní stížnosti opírá, mu však tento návrat na vymezenou cestu negarantuje. Právu, které z něj plyne, naopak bylo podle Ústavního soudu dáno zadost.
11. Námitku nesprávného poučení pak stěžovatel poprvé uplatnil až v ústavní stížnosti. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ale vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel má současně povinnost vyčerpat procesní prostředky k ochraně práva efektivně, nikoliv formálně (srov. např. usnesení ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1820/08). Za situace, kdy k uvedenému pochybení mělo dojít již ve správním řízení, tak stěžovatel měl dát příležitost správním soudům se s touto námitkou vypořádat. Pokud tak neučinil, nelze jeho námitku úspěšně projednat poprvé až v řízení před Ústavním soudem.
11. Lze shrnout, že námitky stěžovatele na poli čl. 36 odst. 2 Listiny nemají ústavněprávní rozsah. Posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračování polemiky stěžovatele se závěry správních soudů a opakování jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.předseda senátu