ECLI:CZ:US:2016:1.US.2658.16.1
sp. zn. I. ÚS 2658/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ivy Vychopňové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Benešov, Jiráskova 2042, Benešov, zastoupené JUDr. Petrem Čápem, advokátem se sídlem v Dobříši, Zámek Dobříš čp. 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 6. 2016, č. j. 53 EXE 260/2014-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 8. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále její právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo na legitimní očekávání ochrany majetku garantované článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol").
II.
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 6. 2016, č. j. 53 EXE 260/2014-100 byl zrušen příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 20. 3. 2016, č. j. 170 EX 534/14-188, vydaný stěžovatelkou jako soudní exekutorkou, Exekutorský úřad Benešov.
3. V exekuční věci sp. zn. 170 EX 534/14 vedené stěžovatelkou jako soudní exekutorkou, Exekutorský úřad Benešov pověřil Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelku provedením exekuce ve věci oprávněné Sberbank CZ, a. s., se sídlem v Praze 5, U Trezorky 921/2 (dále jen "vedlejší účastník č. 1") na majetek povinné Keilberg Meadows, a.s., se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7 (dále jen "vedlejší účastník č. 2"), podle vykonatelného notářského zápisu pro částku ve výši 36 618 618,31 Kč s příslušenstvím (dále jen "předmětné exekuční řízení"). V předmětném exekučním řízení provedla stěžovatelka dle svého tvrzení celou řadu úkonů směřujících k vymožení pohledávky, mimo jiné vydala dražební vyhlášku, kterou postihla nemovitosti povinného v hodnotě 58 579 000,- Kč. Dražební jednání bylo nařízeno na 3. 11. 2015, avšak neuskutečnilo se, neboť vedlejší účastník č. 1 podal v mezidobí vůči povinnému insolvenční návrh. Následně vedlejší účastník č. 1 uzavřel dne 17. 2. 2016 smlouvu, jíž postoupil pohledávku, která byla předmětem exekučního řízení, na společnost JK Property s. r. o. Dne 3. 3. 2016 navrhla společnost JK Property s. r. o. zastavení předmětného exekučního řízení. Dne 4. 4. 2016 navrhl vedlejší účastník č. 1 vstup JK Property s. r. o. do předmětného exekučního řízení, stěžovatelka vstup JK Property s. r. o. do předmětného exekučního řízení na místo oprávněného připustila, usnesení nabylo právní moci dne 13. 4. 2016.
4. Ještě předtím však stěžovatelka dne 20. 3. 2016 vydala příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým byla výše nákladů určena částkou 2 466 327,50 Kč. K úhradě byl zavázán vedlejší účastník č. 1, jakožto oprávněný. Stěžovatelka v odůvodnění příkazu k úhradě nákladů exekuce popsala způsob, jakým byla zjištěna výše nákladů exekuce a dále uvedla, že podle ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), platí, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, kdo zastavení zavinil. Vedlejší účastník č. 1 měl svým insolvenčním návrhem podaným vůči povinnému zmařit závěrečné dokončení exekuce, neboť tento návrh byl podán již poté, co byla vydána dražební vyhláška ke zpeněžení nemovitého majetku povinného a složeny dražební jistoty. Vedlejší účastník č. 1 pak převedl pohledávku vymáhanou v předmětném exekučním řízení na společnost JK Property s. r .o., která měla být propojena s povinným, přičemž hospodářský důvod takového postoupení měl být pochybný a stěžovatelka v něm spatřuje pouze záměr vyhnout se úhradě nákladů exekuce. Stěžovatelka následně uvádí, že vzhledem k záměně účastníků řízení na straně oprávněné končí exekuční řízení pro vedlejšího účastníka č. 1, proto je nutno rozhodnout o nákladech řízení dle ustanovení §151 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Tyto náklady byly určeny právě vedlejšímu účastníkovi č. 1, neboť tento svými úkony (podání insolvenčního návrhu a účelové postoupení pohledávky) zavinil, že exekuce bude zastavena.
5. K námitkám podaným vedlejším účastníkem č. 1 Obvodní soud pro Prahu 2 vydal napadené usnesení, kterým příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil jako předčasný. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 považuje za nepřípustné rozhodovat o nákladech exekuce v situaci, kdy dochází k záměně účastníků řízení ve smyslu ustanovení §36 odst. 5 exekučního řádu a §107a odst. 3 a §107 odst. 4 občanského soudního řádu, neboť v takovém případě nedochází ke skončení řízení ve smyslu ustanovení §151 občanského soudního řádu. Za nesprávný byl označen postup stěžovatelky, která povinnost k úhradě nákladů exekuce ukládá vedlejšímu účastníkovi č. 1 z toho důvodu, že zavinil budoucí nutnost zastavení exekučního řízení, a to podáním insolvenčního návrhu vůči povinné a současně postoupením vymáhané pohledávky na společnost JK Property s. r. o. Ani jeden z uvedených kroků vedlejšího účastníka č. 1 nezpůsobuje zastavení exekuce, proto zde nebylo namístě uložit mu náhradu nákladů exekučního řízení dle ustanovení §89 exekučního řádu. Návrh na zastavení předmětného exekučního řízení podala až společnost JK Property s.r.o., navíc v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o vstupu této společnosti do předmětného exekučního řízení na straně oprávněné. Z napadeného usnesení dále vyplývá, že dle názoru soudu měla stěžovatelka v případě pochybností o rozporu záměny účastníka na straně oprávněné s ustanovením §2 občanského soudního řádu (jejímž účelem mělo být vyhnutí se povinnosti hradit náklady exekuce) tyto pochybnosti promítnout do rozhodnutí o procesním nástupnictví dle ustanovení §107a občanského soudního řádu a nikoliv do rozhodnutí o úhradě nákladů exekuce.
III.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vedle shrnutí dosavadního průběhu řízení doplňuje, že vedlejší účastník č. 1 učinil v předmětném exekučním řízení úkon, který ke zmaření nařízené dražby obvykle "používají" povinní, tedy podal proti povinnému insolvenční návrh. Tento insolvenční návrh nebyl dle všech okolností způsobilý, aby dle něj soud rozhodl o úpadku povinného, jeho hlavním účelem dle názoru stěžovatelky bylo zmaření dražby nařízené na 3. 11. 2015. Stěžovatelka dále upozorňuje na osobní a majetkové propojení JK Property s. r. o. s povinným, které ve spojení s procesním postupem této společnosti odůvodňuje závěr, že postoupení pohledávky bylo zastřeným úkonem, jehož účelem bylo zmařit zaplacení odměny a hotových výdajů stěžovatelce. Ve zrušeném příkazu k úhradě nákladů exekuce bylo rozhodnuto pouze o nákladech vzniklých v době, kdy měl postavení oprávněného vedlejší účastník č. 1., v jeho zájmu stěžovatelka vynaložila i hotové výdaje. Je namítáno, že ke změně účastníků na straně oprávněné došlo sice postupem dle ustanovení §107a občanského soudního řádu, avšak má se jednat o obdobu záměny účastníků dle ustanovení §92 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy je s odkazem na komentář k tomuto ustanovení vyžadováno i rozhodnutí o nákladech řízení, neboť pro účastníka, který byl zaměněn, tím řízení u soudu končí. Tento názor nesledoval v napadeném rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 2, když naopak stanovil, že záměnou účastníka dle ustanovení §107a občanského soudního řádu ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. Tímto výkladem podústavního práva měl soud zasáhnout do základního práva stěžovatelky na legitimní očekávání nabytí majetku. Stěžovatelka upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu, dle které platí, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, proto i na něj dopadají postuláty spravedlivého procesu. Napadené rozhodnutí má mít charakter extrémního vybočení, s dopadem do sféry základních práv stěžovatelky, neboť vedlejší účastník č. 1 nemá povinnost hradit náklady exekuce a vůči vedlejšímu účastníkovi č. 2 ani proti JK Property s. r. o. se stěžovatelka dle všech okolností náhrady nákladů exekuce nedomůže. V doplnění stížnosti je pak dokládán stav insolvenčního řízení ve věci vedlejšího účastníka č. 2, ze kterého má plynout, že účelem kroků vedlejšího účastníka č. 1 a JK Property s.r.o. bylo zmařit úhradu její odměny.
IV.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání a je zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí soudu o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce není přípustný opravný prostředek (§88 odst. 4 exekučního řádu), ani jiný procesní prostředek k ochraně práva, ústavní stížnost byla shledána přípustnou.
8. Aktivní legitimace stěžovatelky vyplývá ze skutečnosti, že napadeným rozhodnutím exekučního soudu bylo rozhodováno rovněž o jejích nárocích, tj. nákladech exekuce (viz nález ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 630/03, N 162/35 SbNU 215, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz). Přestože ji tedy zákon neřadí mezi účastníky exekučního řízení (§36 odst. 3 exekučního řádu), v řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce před soudy je nutno jí takové postavení přiznat.
9. Ústavní soud je dále dle ustanovení §43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Velmi zdrženlivě se Ústavní soud staví k problematice nákladů řízení a ke zrušení nákladových výroků se uchyluje toliko v případě extrémního vybočení ze zákonem stanovených limitů, jež vykazuje známky svévole. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
11. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz tezi "přepjatého formalismu"). V případě napadeného rozhodnutí ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti však Ústavní soud pochybení takového charakteru neshledal.
V.
12. V dané věci stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu, kterým byl zrušen příkaz k úhradě nákladů exekučního řízení. Ačkoliv dle ustanovení §151 občanského soudního řádu platí, že o nákladech řízení se rozhoduje v rozhodnutí, kterým se řízení končí, vydala stěžovatelka příkaz k úhradě nákladů exekuce ještě před skončením exekučního řízení v situaci, kdy mělo dojít ke změně na straně oprávněného dle ustanovení §107a občanského soudního řádu, neboť původní oprávněný (vedlejší účastník č. 1) převedl vymáhanou pohledávku na jiný subjekt. Stěžovatelka své rozhodnutí odůvodňuje tím, že záměnou účastníků na straně oprávněné končí pro vedlejšího účastníka č. 1 exekuční řízení a je proto třeba ve vztahu k němu rozhodnout o nákladech řízení (obdobně jako při zastavení řízení proti tomuto účastníkovi) a současně že tento účastník svým jednáním zavinil, že exekuce bude zastavena. Z odůvodnění však rovněž vyplývá, že důvodem pro takový postup stěžovatelky je obava z nedobytnosti nákladů exekučního řízení ve vztahu k novému oprávněnému JK Property s. r .o., což podporují argumenty uvedené v ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud, ač není povolán k výkladu jednoduchého práva, jak je uvedeno shora, v dané situaci považuje názor Obvodního soudu pro Prahu 2, tedy že exekutor při rozhodování o záměně účastníků řízení dle ustanovení §107a občanského soudního řádu nemá rozhodovat o nákladech řízení, neboť nedochází ke skončení řízení ve smyslu ustanovení §151 občanského soudního řádu a naopak platí, že nově vstupující účastník řízení přijímá stav, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení, za ústavně konformní. Je rovněž nutno poukázat na skutečnost, že kroky vedlejšího účastníka č. 1 v exekučním řízení nezpůsobily zastavení exekuce a tato by těžko mohla být zastavena bez konkrétního návrhu nového oprávněného JK Property s. r. o. Obvodní soud správně poukazuje na možnost odepřít vstup nového účastníka řízení na straně oprávněné pro rozpor s ustanovením §2 občanského soudního řádu, jak vyplývá mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. III.ÚS 468/11, pokud by zde byla obava, že postoupení pohledávky bylo provedeno zejména za účelem zbavení se povinnosti uhradit stěžovatelce náklady exekuce. V případě takového postupu však není jasné, zda by vedlejší účastník č. 1 na provedení exekuce setrval, či zda by shodně jako nový oprávněný JK Property s. r. o. navrhl její zastavení a tím převzal i břemeno exekučních nákladů. Je nepřípustné, aby soudnímu exekutorovi bylo umožněno v podstatě "vybrat si", po které osobě bude (s ohledem na její bonitu) požadovat náhradu nákladů řízení a po které nikoliv. Jak je uvedeno shora, lze takový postup promítnout pouze při rozhodnutí o záměně účastníků dle ustanovení §107a občanského soudního řádu, a to pouze ve zcela výjimečných případech, kdy lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí o záměně účastníků je zneužití procesní úpravy.
14. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadeného rozhodnutí a příkazu k úhradě nákladů exekuce, neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdy tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. V dané věci se však o takový případ nejedná.
VI.
15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu