ECLI:CZ:US:2016:1.US.2683.15.1
sp. zn. I. ÚS 2683/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. Ď., zastoupeného Mgr. Lenkou Drápalovou, advokátkou se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2015 č. j. 56 Co 121/2015-206, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení a L. Ď. jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. září 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2015 č. j. 56 Co 121/2015-206 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 0 P 223/2012 bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem ze dne 12. září 2014 č. j. 0 P 223/2012-135 ve věci úpravy poměrů k nezletilým dětem pro dobu před a po rozvodu manželství jejich rodičů svěřil nezl. F. a nezl. K. do péče matky a stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezl. K. měsíčně částkou 2 500 Kč.
3. Na základě odvolání podaného stěžovatelem, ve kterém napadl rozhodnutí okresního soudu ohledně svěření nezl. dcery do péče matky, výrok o výživném na dceru a výrok o totožné úpravě poměrů i pro dobu po rozvodu rodičů, krajský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností ponechal nezl. dceru v péči matky a stěžovateli s účinností od 1. června 2015 zvýšil výživné na nezletilou na částku 2 800 Kč měsíčně. Dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit matce plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 274 Kč.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozsudkem krajského soudu došlo podle jeho názoru k porušení jeho práva na rodinný život. Stěžovatel se domáhal svěření nezletilé dcery do své péče, případně do střídavé péče a napadený rozsudek považuje za protiústavní, neboť odvolací soud střídavou péči odmítl, rozhodl o zvýšení výživného a současně mu uložil povinnost zaplatit matce náklady odvolacího řízení. Odvolací soud podle tvrzení stěžovatele nezohlednil skutečnost, že matka se odstěhovala do Kolína a svým přestěhováním tak rodinnou situaci zkomplikovala. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry, které odvolací soud ve věci učinil a vytýkal mu, že se při rozhodování o úpravě práv a poměrů k nezletilé nezabýval kritérii, která by měl soud zohlednit podle stávající judikatury Ústavního soudu, zejména schopností zajistit vývoj, fyzické, vzdělávací a emocionální a jiné potřeby dítěte, přání dítěte (když soud sám dítě nikdy nevyslechl) a pokrevní pouto. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas se zvýšením výživného, a to z důvodu, že obecné soudy se nezabývaly výší jeho pravidelných měsíčních výdajů.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
7. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí velmi podrobně zabýval a v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud dospěl, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
9. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".
10. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o výši výživného zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397)]. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].
11. S ohledem na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí není důvod pochybovat o tom, že odvolací soud z těchto principů vycházel. Odvolací soud doplnil dokazování, přičemž ze závěrů uvedených ve zprávě odboru sociálních věcí Městského úřadu Rýmařov ze dne 30. března 2015 a z přiloženého úředního záznamu o pohovoru s nezl. K. dne 16. března 2015 vyplynulo, že oba rodiče mají zájem, odpovídající podmínky a schopnosti pro výchovu nezl. dcery. Pohovorem s nezl. K. bylo zjištěno, že má hezký vztah k oběma rodičům, nejraději by s nimi bydlela v původním bydlišti v A., z počátku vyjádřila souhlas se střídavou výchovou, v závěru pohovoru, po vysvětlení všech okolností, však preferuje výchovné prostředí u matky a trávení víkendů se stěžovatelem (č. listu 170 až 174). Při stanovení výživného pak odvolací soud zohlednil zejména skutečnost, že nezletilá od září roku 2015 započne se základní školní docházkou. Je pravdou, že odvolací soud se nijak podrobně nezabýval výší pravidelných měsíčních výdajů stěžovatele, nic však stěžovateli nebránilo, aby v průběhu řízení před odvolacím soudem vedl v tomto směru svoji argumentaci a předložil odvolacímu soudu svá tvrzení. K uložené povinnosti nahradit matce náklady odvolacího řízení krajský soud uvedl, že stěžovatel nese odpovědnost za tyto náklady v důsledku svého odvolání, jemuž odvolací soud nevyhověl a zohlednil rozdíl v příjmových poměrech rodičů, které odůvodňují, aby stěžovatel matce náklady spojené s cestami k odvolacímu jednání nahradil. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud považuje stěžovatelem vznesené námitky za neopodstatněné.
12. Ústavní soud opakovaně uvedl, že svěřením nezletilých dětí do výlučné péče jednoho z rodičů nedochází k porušení práva na rodinný život. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, a že stejně tak posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, se zřetelem na učiněná skutková zjištění, náleží obecným soudům".
13. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených ve stěžovatelem citované judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu