ECLI:CZ:US:2016:1.US.2689.16.1
sp. zn. I. ÚS 2689/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Bárty, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ovesná 7, 724 00 Ostrava - Nová Bělá, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 5449/2015-225 ze dne 25. 5. 2016, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 191/2015-176 ze dne 8. 7. 2015 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 24 C 108/2012-134 ze dne 18. 2. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je v rozsahu ideální jedné poloviny spoluvlastníkem pozemků v katastrálním území Porubá, obec Ostrava, blíže specifikovaných ve výroku pod bodem I. a v rozsahu ideální jedné poloviny pozemků v katastrálním území Svinov, obec Ostrava, konkretizovaných ve výroku pod bodem II. Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele v záhlaví citovaným rozsudkem ve znění usnesení č. j. 8 Co 191/2015-184 ze dne 8. 7. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že uzavřená dědická dohoda ze dne 16. 8. 1961 má svůj základ v období nesvobody a s ohledem na politický podtext doby na ni nelze pohlížet jako na platnou. Dědici byli vlastně nuceni tuto dohodu podepsat, a stěžovatel tak dle svých slov toto právní jednání nebyl schopen ovlivnit. Uvedl, že neplatnosti dědické dohody se pak s ohledem na politickou situaci a s ní spojenou utajenost klíčových dokumentů mohl domáhat až po změně a ustálení poměrů. Obecné soudy dle stěžovatele přitom rovněž pochybily tím, že odmítly vyslechnout jím navrhovaného svědka Jiřího Bártu, který by byl prý mohl přispět ke správnému skutkovému zjištění a následnému spravedlivému rozhodnutí.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že soudy vyřešily právní otázku možnosti "revize" předmětné dědické dohody, konkrétně možnost určení její neplatnosti, v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou, jíž není co vytknout. Žalobě nebylo možno vyhovět právě proto, že stěžovatel se v dědickém řízení vlastníkem pozemků nestal a zrušení dědického rozhodnutí o stvrzení dané dohody a jeho nahrazení jiným rozhodnutím brání již uplynutí všech lhůt pro řádné či mimořádné opravné prostředky. Přiléhavou je pak i zmínka Nejvyššího soudu o tom, že nelze vyloučit křivdu, jež se stěžovateli mohla v tehdejší době přihodit následkem (byť i neformalizovaného) postupu orgánů veřejné moci v době nesvobody. Nicméně tyto a obdobné křivdy se stát rozhodl řešit prostřednictvím restitučních předpisů, které však nezahrnuly a ani nemohly zahrnout všechny nepravosti, ke kterým v minulosti došlo. Protože úspěchu stěžovatelovy žaloby bránila v prvé řadě výše uvedená právní překážka, ani případné pochybení soudů ohledně odmítnutí stěžovatelem navrženého svědka by bylo na osud žaloby nemohlo mít sebemenší vliv.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu