ECLI:CZ:US:2016:1.US.2704.16.1
sp. zn. I. ÚS 2704/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) AirFlats Avenium a.s., IČ 28221044, se sídlem U Měšťanského pivovaru 1507/6, Praha 7, 2) AiResidence a.s., IČ 25745841, se sídlem V háji 15, Praha 7 zastoupených JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem AK Národní třída 43, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016 č. j. 26 Cdo 4978/2015-140 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015 č. j. 21 Co 157/2015-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou včas a za splnění ostatních formálních náležitostí a předpokladů stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadají stěžovatelky v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi, stejně jako řízením, které jim předcházelo, byla porušena jejich ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 2 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Porušení práv a svobod ve smyslu výše označených článků Listiny a Ústavy spatřují stěžovatelky v nesprávné interpretaci hmotně právních ustanovení obecnými soudy, v otázce posouzení podstatných náležitostí smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy. Stěžovatelkám bylo uloženo, aby žalobci zaplatily 896 132 Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, které jim vzniklo na základě neplatné smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 23. 12. 2007 o úplatném převodu bytové jednotky.
3. Stěžovatelky nesouhlasí s posouzením předmětné budoucí smlouvy jako absolutně neplatné a namítají, že obecné soudy nepřihlédly k účelu předmětné smlouvy, kterou není převod vlastnického práva k bytové jednotce a garáži, ale jen uzavření budoucí kupní smlouvy. Z této skutečnosti stěžovatelky dovozují, že prodávaná bytová jednotka a garáž musí být ve smlouvě specifikována pouze tak, aby předmět smlouvy nebyl zaměnitelný s jiným předmětem stejného charakteru. Stěžovatelky tak objektivně nemohly vyhovět striktně dikci zákona, jelikož v době uzavírání smlouvy nebyla budova ještě dostavěna, resp. nedošlo ještě k přesnému vyměření jednotek na základě jejich skutečného provedení, ale bylo jasně stanoveno, jak se bude postupovat.
4. Dovolací soud se dle tvrzení stěžovatelek jejich dovoláním řádně nezabýval z důvodů údajné neexistence splnění přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., přestože z kontextu celého dovolání bylo zřejmé, že má být jinak posouzen výklad ustanovení §6 zákona č. 72/1994 Sb. s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti a ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Dle jejich přesvědčení se jedná o formalistický výklad soudu, který zabraňuje uzavírání kupních smluv k dosud nepostaveným bytovým jednotkám, proto navrhly, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
5. Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 7 (10 C 501/2009-75) vyhověl žalobě žalobce (Stephen Lonergan) o vydání bezdůvodného obohacení a uložil stěžovatelkám povinnost zaplatit 896 132 Kč s úrokem z prodlení, neboť dospěl k závěru, že tato částka je bezdůvodným obohacením. Podle rozhodnutí soudu prvního stupně smlouva o smlouvě budoucí je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen "obč. zák.") a pro neurčitost předmětu koupě (ve smyslu §37 obč. zák.). Městský soud v Praze odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (21 Co 157/2015-108). Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 4. 2016 (26 Cdo 4978/2015-140) dovolání stěžovatelek odmítl jako nepřípustné dle §243c odst. 1 o. s. ř.
6. Ústavní soud vzal v úvahu, že stěžovatelky se podanou ústavní stížností mimo jiné dovolávaly ochrany svého základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a v souvislosti s ním i na ochranu svého vlastnického práva; přezkoumal proto z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
7. V předmětné věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy včetně soudu dovolacího v řízení postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy, přičemž hmotné právo aplikovaly ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatelek. Mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou proto z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
8. Především je třeba zdůraznit, že problematikou neplatnosti budoucích smluv kupních týkajících se převodu bytové jednotky pro nedostatek náležitostí podle §6 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, se Ústavní soud i Nejvyšší soud opakovaně zabývaly. Dovolací soud v rozhodnutí napadeném ústavní stížností zdůraznil, že oba obecné soudy respektovaly platnou judikaturu ve stěžejní otázce předmětné věci, přičemž není důvod se odchylovat od názoru, že zvláštní zákonnou úpravu bytového vlastnictví je třeba respektovat i při vymezení podstatných náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí týkající se bytové jednotky. Na podrobné důvody uvedené v napadeném rozsudku je možno proto odkázat. Z toho důvodu nelze souhlasit s odvolacími námitkami, že smlouva ze dne 23. 12. 2007 uzavřená mezi žalobcem a stěžovatelkami byla dostatečně určitá, že předmět koupě byl dostatečně srozumitelný a určitý oběma stranám a že nebylo možno striktně vyhovět dikci zákona, jestliže budova a bytová jednotka v té době nebyly zhotoveny.
9. Z judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že dochází-li k převodu bytové jednotky, potom kupní smlouva, ale i smlouva o budoucí kupní smlouvě musí obsahovat náležitosti dle §6 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. shora citované, jinak je neplatná. Správně proto soud I. stupně uzavřel, že jestliže ve smlouvě z 23. 12. 2007 nebylo určeno vymezení společných částí domu ani velikosti spoluvlastnického podílu budoucího kupujícího na nich určitým způsobem, smlouva pouze odkazovala na prohlášení vlastníka, které má být někdy v budoucnu vypracováno. Určeny nebyly ani pozemky, na nichž má budoucí kupující získat podíl, ani velikost tohoto podílu, přičemž za ujednání určující velikost spoluvlastnických podílů nelze považovat pouhou citaci pravidla upraveného v §8 zák. o vlastnictví bytů. Souhlasit tedy není možno s námitkou, že se jedná o formalistický výklad soudu, který by zabraňoval uzavírání kupních smluv k dosud nepostaveným bytovým jednotkám. Pokud zákon tyto náležitosti předepisoval, musely je smluvní strany dodržet, jinak je smlouva neplatná. V případě nepostavených bytových jednotek pak zřejmě měly zvolit jiný druh smlouvy.
10. V dané věci stěžovatelky namítaly nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatelky neztotožňují s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejich základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkami podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu.
11. Ústavní soud uzavírá, že jak je z výše naznačené stručné rekapitulace ústavní stížností napadeného rozhodnutí patrné, obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. V odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na příslušné právní předpisy a tyto aplikovaly na konkrétní případ stěžovatelek. Závěry, ke kterým dospěly, přiměřeně podrobně odůvodnily ve shodě s §169 o. s. ř. a srozumitelně také nastínily, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelkami přehodnocovat (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
12. Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu