ECLI:CZ:US:2016:1.US.2748.16.1
sp. zn. I. ÚS 2748/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t.č. Věznice P.O.Box 5/A2C, 140 57 Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Karin Konstantinovovou, advokátkou se sídlem Benediktská 690/7, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2016 sp. zn. 6 Pp 6/2016 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2016 sp. zn. 6 To 241/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy a čl. 8 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že na základě žádosti stěžovatele ze dne 1. dubna 2016 o podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. září 2013, sp. zn. 29 T 61/2013 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 61 To 368/2013 Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení obvodního soudu.
3. Obvodní soud ve svém napadeném rozhodnutí vycházel z toho, že stěžovatel sice program zacházení plní. "Doposud nebyl ani kázeňsky odměněn, ani kázeňsky trestán. Z psychologického hlediska se jedná o osobu spolupracující, komunikativní s vyššími aspiracemi. Zároveň však nižší sebedůvěrou a pesimistickým přístupem k životu. V situaci psychické zátěže je pohotový k dezintegraci psychických funkci. Ve svém jednáni je méně ovlivnitelný. Na svých názorech trvá. Je u něj konstatováno porucha osobnosti histriónská. Je emočně nestabilní, nezdrženlivý s rysy dissociality a poruchou sexuální preference. Opakovaně neúspěšně absolvoval sexuologické léčení. Resocializační prognóza se jeví jako nejistá, v zásadě však možná." Obvodní soud poukázal na to, že stěžovatel byl odsouzen za vysoce škodlivé jednání, přičemž jeho náhled na trestnou činnost, za níž byl odsouzen, je nulový. Stěžovatel se již v minulosti opakovaně dopustil trestné činnosti, za niž byl již v dlouhodobých výkonech nepodmíněných trestů odnětí svobody. Jeho chování je prozatím ryze průměrné. Nelze nevidět ani poměrně negativní prognózu ohledně případné resocializace, tak jak jí podala vězeňská služba. Obecné soudy neshledaly záruky v tom směru, že do budoucna již stěžovatel povede řádný život, a proto je třeba, aby i nadále bylo na něj ve výkonu trestu odnětí svobody výchovně působeno.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti se závěry obecných soudů polemizuje. Je přesvědčen, že napadená rozhodnutí byla vydána na základě nepřezkoumatelných argumentů a podkladů, domnívá se, že použitý znalecký posudek byl vadný, argumenty soudů irelevantní a v extrémním rozporu s provedenými důkazy a závěry soudu byly nedostatečně odůvodněny. Stěžovatel například může jen hádat, proč si soud mysli, že náhled stěžovatele je nulový. Za těchto okolnosti ovšem stěžovatel nemá možnost uvádět nějaké protiargumenty ve svůj prospěch, když neví, kde soud vzal toto prohlášení o údajném "nulovém náhledu". Dále stěžovatel tvrdí, že zpráva z věznice k chování stěžovatele je výrazně pozitivní, a nikoli průměrná, jak tvrdí Obvodní soud pro Prahu 4. Stěžovatel se chová prakticky vzorně. Stěžovatel též zpochybňuje závěry o své resocializaci, neboť je opřena pouze o stručnou jednu jedinou větu ke konci zprávy z věznice: "Prognóza resocializace se jeví jako nejistá, v zásadě možná." Tím spíše, že tato věta není o nic opřena a je nepřezkoumatelná. I Městský soud v Praze na čelném místě a velmi obšírně uvádí jako argument proti stěžovateli, že údajně nenalezl požadovanou sebereflexi a stále popírá údajný trestný čin. Takovýto závěr je však podle stěžovatele ústavně nekonformní, neboť je jeho právem popírat spáchání činu, z něhož je obviněn. Ke znaleckému posudku dále uvádí, že znalec pan prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., DSc. nevystudoval medicínu, nýbrž psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je sexuolog a klinicky psycholog, nikoli lékař a psychiatr. Jeho posudek pak proto připadá stěžovateli nedostatečně věrohodný.
5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Důvody, proč obecné soudy stěžovatelově žádosti o podmínečné propuštění nevyhověly, jsou jasně vyloženy. Obecné soudy reagují na stěžovatelovy argumenty a vysvětlují své závěry. Není na Ústavním soudu, aby jejich rozhodnutí věcně přezkoumával, Ústavní soud pouze posuzuje, zda obecné soudy nevykročily z ústavně stanoveného rámce. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
8. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu