ECLI:CZ:US:2016:1.US.2792.16.1
sp. zn. I. ÚS 2792/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Textile Washing Company, k. s., se sídlem v Kralovicích, Žatecká 864, zastoupené JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2016 č. j. 32 Cdo 577/2016-66, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. října 2015 č. j. 25 Co 354/2015-50, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. srpna 2015 sp. zn. 16 C 4/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MISTR KV s. r. o. se sídlem Moravská 2088/1A, Karlovy Vary, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně a odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že jako přílohu doložila i usnesení dovolacího soudu a toto rozhodnutí je posledním rozhodnutím v posuzovaném případě, Ústavní soud dospěl k závěru, že i rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka zamýšlela ústavní stížností napadnout, byť přímo v petitu usnesení nefiguruje. Stěžovatelka se domnívá, že shora uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 10. 2015, č. j. 25 Co 354/2015-50, změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 8. 2015, č. j. 16 C 4/2015-40, v napadeném výroku ukládajícím stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 48 660 Kč tak, že žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
3. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná byla ve věci plně úspěšná, jestliže soud prvního stupně po zastavení řízení ohledně jistiny (v návaznosti na zpětvzetí žaloby pro zaplacení jistiny v průběhu řízení) zamítl žalobu ohledně požadovaného příslušenství pohledávky (smluvního úroku z prodlení), které představovalo ve svém vyčíslení částku 457 222 Kč. Důvodem zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně byla jeho úvaha o nepřiměřenosti uplatněného nároku, když soud prvního stupně přirovnal požadovaný denní smluvní úrok ve výši 0,9 % ke smluvní pokutě a dovodil, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká a tedy ujednání o smluvní pokutě je neplatné. Přestože úrok z prodlení je jiným nárokem než smluvní pokuta a rozhodnutí v zamítavé části nabylo právní moci, odvolací soud poukázal na to, že v souzené věci šlo o vztah mezi podnikateli při podnikatelské činnosti a že smluvní pokutu (pokud by o ni šlo) by bylo třeba posuzovat podle obchodního zákoníku, podle něhož nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta není neplatná, ale je důvod pro její moderaci. Podle odvolacího soudu byla tak ve sporu částečně úspěšná stěžovatelka a částečně úspěšná vedlejší účastnice, když o úspěchu žalobkyně (v části zamítnutí požadavku na příslušenství pohledávky) záviselo rozhodnutí na úvaze soudu a na místě bylo zvážit aplikaci §142 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Podle odvolacího soudu nelze pominout morální aspekt věci, když stěžovatelka vedla řízení pro úhradu pohledávky za nezaplacení ceny poskytnuté služby, její žaloba byla z procesního hlediska zcela důvodná, vedlejší účastnice uhradila žalobní pohledávku v průběhu řízení a bylo by i nepřiměřenou tvrdostí zavázat ji (byť částečně, jak učinil soud prvého stupně) k náhradě nákladů řízení z důvodu nevymožení příslušenství pohledávky. Odvolací soud proto za aplikace §150 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvého stupně v napadené části tak, že žádné z účastnic právo na náhradu nákladů nepřiznal.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud jej napadeným usnesením odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění soud konstatoval, že stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání. Dospěl přitom k závěru, že dovolání stěžovatelky trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení. Tvrdí, že vedlejší účastnice na rozdíl od stěžovatelky dlouhodobě neplnila své povinnosti plynoucí ze smlouvy a nereagovala na výzvy, proto se stěžovatelka rozhodla obrátit na soud. Pokud soud shledal výši smluvených úroků v rozporu s dobrými mravy, jeví se obdobně samotné závěry obecných soudů stěžovatelce. V posuzované věci je podle názoru stěžovatelky nejpodstatnější znění ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., podle něhož v případě, kdy některý z účastníků zaviní, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Co se týče zbývajících napadených rozhodnutí, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal, od čeho se následně odvíjí možnost hodnocení rozhodnutí krajského a okresního soudu.
9. Podstatnou pro výsledek řízení před Ústavním soudem je skutečnost, že stěžovatelka v řízení o dovolání neuvedla v souladu se zákonem, v čem spatřuje jeho přípustnost (což je dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku). Neobsahovalo-li tedy dovolání tuto obligatorní část, přičemž stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nepředkládá žádné argumenty, jež by svědčily o opaku, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě stěžovatelčino dovolání odmítl, hledět jako na svévolný ani nepřípustně formalistický.
10. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
11. V předchozích bodech předestřené skutečnosti přitom mají nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti (resp. včasnosti) ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu a okresního soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, je totiž podstatná otázka, zda Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění). Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že vůbec neobsahovalo důvod jeho přípustnosti, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit.
12. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jakoby vůbec podáno nebylo. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu