ECLI:CZ:US:2016:1.US.2805.16.1
sp. zn. I. ÚS 2805/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti DAVÍDEK s. r. o., se sídlem v Trutnově, Horská 144, IČ: 25915428, zastoupené Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2016 č. j. 23 Cdo 585/2016-569, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 24 Co 408/2015-552 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. září 2015 č. j. 115 C 85/2009-537, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. srpna 2016, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2016 č. j. 23 Cdo 585/2016-569, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 24 Co 408/2015-552 a výroků III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. září 2015 č. j. 115 C 85/2009-537, ve znění opravného a doplňujícího usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. září 2015 č. j. 115 C 85/2009-541. Podle názoru stěžovatelky bylo postupem soudů při posuzování otázky náhrady nákladů soudního řízení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu v k Úmluvě.
2. Okresní soud v Trutnově v pořadí třetím rozsudkem ze dne 7. září 2015 č. j. 115 C 85/2009-537 částečně zastavil řízení o náhradě škody ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalované PRK Sigma 06 s. r. o., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované UNIQUA pojišťovna, a. s., a to co do nároku stěžovatelky na zaplacení částky 2 505 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), PRK Sigma 06 s. r. o. uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 50 408,52 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.), dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit PRK Sigma 06 s. r. o. náklady řízení ve výši 267 160 Kč (výrok III.) a UNIQUA pojišťovně, a. s., náklady řízení ve výši 210 749 Kč (výrok IV.). Usnesením ze dne 9. září 2015 č. j. 115 C 85/2009-541 pak okresní soud ve výrokové části pod bodem IV. opravil chybně uvedenou částku nákladů řízení částkou 220 288 Kč a rozsudek okresního soudu doplnil o výroky V. a VI., přičemž výrokem V. stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice státem zálohované náklady řízení ve výši 10 506 Kč a výrokem VI. uložil povinnost PRK Sigma 06 s. r. o. a UNIQUA pojišťovně, a. s., společně a nerozdílně zaplatit České republice státem zálohované náklady řízení ve výši 5 017 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, kterým napadla nákladové výroky III. a IV. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 24 Co 408/2015-552 rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku III. změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit PRK Sigma 06 s. r. o. náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 232 241,17 Kč (výrok I.) a v napadený výrok IV. změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit UNIQUA pojišťovně, a.s. náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 166 069,21 Kč (výrok II.). Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
4. Stěžovatelka proti usnesení odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. května 2016 č. j. 23 Cdo 585/2016-569 podané dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit PRK Sigma 06 s. r. o. na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 342 Kč.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že předmětem sporu po rozšíření žaloby byla částka v celkové výši 3 371 734,52 Kč, která se skládala z přímé škody ve výši 815 826 Kč (vzniklé znehodnocením skladovaného zboží), ušlého zisku v částce 2 505 500 Kč a vícenákladů (skutečné škody vzniklé poškozením užívaných prostor) v částce 50 408,52 Kč. Žalované PRK Sigma 06 s. r. o. byla nejprve částečným rozsudkem pravomocně uložena povinnost zaplatit stěžovatelce přímou škodu ve výši 815 826 Kč. Rozsudkem okresního soudu napadeným ústavní stížností pak bylo rozhodnuto o částečném zpětvzetí žaloby co do částky 2 505 500 Kč s příslušenstvím (ušlý zisk), dále bylo žalované PRK Sigma 06 s. r. o. uloženo zaplatit stěžovatelce částku 50 408,52 Kč s příslušenstvím (tj. vícenáklady). Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že žaloba byla podána v době, kdy ještě platila ve vztahu k výpočtu náhrady nákladů řízení vyhláška č. 484/2000 Sb., a navíc brala v této souvislosti žalobu ve zbývající části zpět již podáním ze dne 8. února 2013, tj. před zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ve vztahu k výpočtu nákladů soudního řízení obecné soudy po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. již postupovaly podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru stěžovatelky však byl výpočet nákladů řízení soudy proveden nesprávně, nikoliv s ohledem na posouzení úspěchu stran v těchto řízeních, v rozporu s jejím legitimním očekáváním a v její výrazný neprospěch. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. května 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189), ze dne 7. června 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 a ze dne 17. května 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
8. K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud připomíná, že se k ní v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
9. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se vznesenými námitkami stěžovatelky podrobně zabýval a rovněž se s nimi řádně vypořádal. Odvolací soud uvedl, že okresní soud postupoval správně, jestliže při rozhodování o nákladech řízení zohlednil celkové výsledky řízení a nikoliv výsledky řízení v jednotlivých dílčích soudních stupních. Současně stěžovatelce vysvětlil, z jakého důvodu nebylo možno aplikovat ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Dále odvolací soud uvedl, že v řízení nevyšly najevo (nebyly ani tvrzeny) takové výjimečné skutečnosti (majetkové a další poměry účastníků řízení, důvody, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení apod.), jež by odůvodňovaly postup podle §150 o. s. ř. K námitce stěžovatelky ohledně aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb. odvolací soud uvedl, že okresní soud, který o nákladech řízení rozhodoval v době, kdy přísudková vyhláška č. 484/2000 Sb. již byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 s účinností od 7. května 2013 zrušena, nepochybil, postupoval-li při výpočtu odměny advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. K tomu poznamenal, že advokátní tarif by se zřetel k individuálním okolnostem případu (velké množství učiněných úkonů právní služby) ostatně za užití §151 odst. 2 části první věty za středníkem o. s. ř. bylo lze aplikovat i za účinnosti přísudkové vyhlášky. Odvolací soud rovněž zohlednil námitky stěžovatelky ohledně písemných podání PRK Sigma 06 s. r. o. ze dne 29. července 2009 a 16. října 2009 s tím, že tato podání nemají charakter účelně realizovaných úkonů právní služby. Stejně tak zohlednil námitku stěžovatelky ohledně písemného podání UNIQUA pojišťovny, a. s., ze dne 19. dubna 2013, které obsahovalo toliko vyjádření souhlasu se zpětvzetím žaloby. O tyto úkony výši přiznaných nákladů řízení snížil.
10. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Pokud stěžovatelka namítá, že v odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu jsou odkazy pouze na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015 sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 a ze dne 6. října 2015 sp. zn. 28 Cdo 1899/2015, která na uvedený případ vůbec nedopadají, Ústavní soud ověřil, že v prvním citovaném rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba vycházet z toho, že nalézací řízení tvoří jediný celek a úspěch v řízení lze poměřovat jen podle pravomocného rozhodnutí; ve druhém citovaném rozhodnutí dovolací soud uvedl, že rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění a zásada zvinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno. Nejvyšší soud tak uvedenými odkazy podpořil své závěry a reagoval na námitky stěžovatelky vznesené v jejím odvolání, totiž že výpočet náhrady nákladů řízení měl být poměřován úspěchem účastníků ve vztahu k jednotlivým stupňům soudního řízení, nikoli ve vztahu k celkovému výsledku řízení.
11. Posuzovaná ústavní stížnost představuje opakování námitek uvedených v podaném odvolání a dovolání a polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
12. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
13. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v citovaných nálezech, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. Ústavní soud v nálezu ze dne ze dne 7. června 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 uvedl, že "pouze v odůvodněných případech, kdy je použití advokátního tarifu v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání, nelze jej pro rozhodnutí o náhradách nákladů za zastoupení aplikovat a je nutné postupovat jinak". Současně uvedl, že "pokud by rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné, a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, je třeba hledat jiné východisko z nouze, do očekávání účastníků nezasahující". K tomu je nutno poznamenat, že v nálezem řešeném případu došlo postupem obecných soudů k zmnohonásobení náhrady nákladů právního zastoupení. Taková situace však v případu stěžovatelky nenastala a odkaz na citovaný judikát není proto přiléhavý.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu