ECLI:CZ:US:2016:1.US.2806.15.1
sp. zn. I. ÚS 2806/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CREVISTON, a. s., se sídlem v Praze 9, Kolbenova 923/34A, zastoupené JUDr. Thu Nga Haškovcovou, advokátkou se sídlem v Praze, Perlová 5, proti výrokům III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015 č. j. 96 Co 414/2014-336 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. října 2013 č. j. 98 C 56/2012-186, ve znění opravného usnesení ze dne 21. února 2014 č. j. 98 C 56/2012-260, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 a pana Karla Pecha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 10. 2013 č. j. 98 C 56/2012-186, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 2. 2014 č. j. 98 C 56/2012-260 byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení za I.) částku 35 000 000 Kč s příslušenstvím, II.) částku 13 025 000 Kč a za III.) náhradu nákladů řízení ve výši 319 200 Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 15. 4. 2015 č. j. 96 Co 414/2014-33 bylo rozhodnuto, že za I.) soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 Mgr. Sylva Mašínová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí v této věci, II.) opravné usnesení č. j. 98 C 56/2012-260 ze dne 21. 2. 2014 se potvrzuje, III.) rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a za IV.) žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího v částce 77 246,40 Kč. Prvostupňový rozsudek napadla stěžovatelka touto ústavní stížností v celém rozsahu, rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku III. a výroku IV.
2. Stěžovatelka konstatovala, že dne 3. 9. 2015 podala proti prvostupňovému rozsudku a rozsudku odvolacího soudu také dovolání k Nejvyššímu soudu. Uvedla přitom, že jelikož není schopna s dostatečnou mírou předjímat, jestli její dovolání Nejvyšší soud shledá přípustným, popřípadě důvodným ve smyslu namítaného nesprávného právního posouzení věci, podala tuto ústavní stížnost z procesní opatrnosti před tím, než bude o dovolání Nejvyšším soudem rozhodnuto.
3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny procesní podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva se považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sama uvádí, že spolu s ní podala zároveň k Nejvyššímu soudu dovolání. Pokud tedy stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila, přičemž je splnění procesních podmínek jeho přijatelnosti přinejmenším sporné, je nezbytné podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Z účinné právní úpravy institutu dovolání nelze dle Ústavního soudu dovodit žádný důvod, kvůli němuž by Nejvyšší soud neměl projednat dovolání, splňující všechny formální náležitosti, brojící proti údajnému zásahu do jednoho ze základních lidských práv. O možnosti podat dovolání byla stěžovatelka ostatně poučena i ve shora citovaném rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedených důvodů pak nelze než uzavřít, že ústavní stížnost byla podána předčasně.
7. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nijak nepoškozuje, neboť pokud by jí podané dovolání neuspělo, bude moci zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i dovolací řízení. Ústavní soud není oprávněn odmítnout stěžovatelčinu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že následná ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.
8. Ústavní soud proto stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj