ECLI:CZ:US:2016:1.US.2857.16.1
sp. zn. I. ÚS 2857/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Tomáše Smahy, zastoupeného Mgr. Vratislavem Vlčkem, advokátem se sídlem Běluňská 258/68, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015 č. j. 70 Co 134/2015-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla k Ústavnímu soudu podána dne 24. 8. 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jím porušil jeho základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 27 C 379/2013 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. 27 C 379/2013-64 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku a náklady řízení a uhradit státu soudní poplatek za žalobu, od kterého byl žalobce osvobozen. Stěžovatel se odvolal a tvrdil mj., že předvolání k jednání před soudem prvního stupně mu nebylo řádně doručeno, což potvrdil poštovní operátor. Dne 3. 6. 2014 byl stěžovatel obvodním soudem řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve lhůtě tří dnů od doručení výzvy. Stěžovatel tvrdí, že dne 5. 6. 2014 zaslal soudu žádost o osvobození od soudního poplatku, ta však pravděpodobně nebyla soudu doručena, a proto obvodní soud svým usnesením ze dne 20. 6. 2014 č. j. 27 C 379/2013-76 rozhodl o zastavení odvolacího řízení z důvodu, že soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen. Stěžovatel se proti tomuto usnesení odvolal a zároveň podal nový návrh na osvobození od soudních poplatků. Tento návrh byl obvodním soudem zamítnut, což potvrdil městský soud svým usnesením ze dne 24. 2. 2015, které nabylo právní moci dne 17. 3. 2015.
3. Napadeným usnesením ze dne 8. 4. 2015 pak městský soud potvrdil usnesení obvodního soudu ze dne 20. 6. 2014 o zastavení řízení o odvolání proti rozsudku ze dne 25. 3. 2014. Městský soud konstatoval, že ačkoliv bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků, stěžovatel ani jeho právní zástupce soudní poplatek z odvolání nezaplatili, a to ani v časovém úseku čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí nepřiznávajícího osvobození od soudních poplatků do předložení věci odvolacímu soudu, ani do 8. 4. 2015, kdy bylo o odvolání rozhodováno.
4. Stěžovatel podal proti usnesení ze dne 8. 4. 2015 dovolání, žalobu pro zmatečnost i ústavní stížnost. Tu Ústavní soud svým usnesením sp. zn. II. ÚS 1932/15 ze dne 13. 8. 2015 odmítl jako nepřípustnou z důvodu její předčasnosti, neboť před obecnými soudy nadále probíhalo řízení, v rámci kterého se stěžovatel mohl domoci svých práv. Pokud jde o dovolání, stěžovatel v něm kromě citace znění §237 občanského soudního řádu tvrdil, že otázkou zásadního právního významu v této věci je především předchozí postup soudu prvního stupně při doručování písemností a dále i rozhodnutí o osvobození od soudního poplatku. Podle něj bylo právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a nesprávné, neboť tento soud nezohlednil procesní pochybení soudu prvního stupně spočívající v chybném obeslání a pouze konstatoval, že soudní poplatek nebyl uhrazen. Usnesením předsedkyně senátu Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2578/2016-195 ze dne 21. 6. 2016 - které stěžovatel zmínil v textu nynější ústavní stížnosti a jehož kopii připojil - bylo stěžovatelovo dovolání podle §243c odst. 1 věta první občanského soudního řádu odmítnuto. S ohledem na to, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu není od 1. 1. 2013 budována na kritériu "zásadní právní význam" a že stěžovatel nenapadl žádný z právních závěrů, na kterých bylo napadené usnesení odvolacího soudu založeno, došel Nejvyšší soud k závěru, že stěžovatel nedostál požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (nekonkretizoval, kterou z podmínek uvedených v §237 občanského soudního řádu považoval za splněnou) a že v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
5. V projednávané ústavní stížnosti je městskému soudu vytýkáno, že při vydání napadeného usnesení ze dne 8. 4. 2015 přehlédl, že po pravomocném zamítnutí jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků nebyl stěžovatel znovu vyzván k úhradě soudního poplatku za odvolání. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 27/2005-87 ze dne 26. 1. 2006 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ans 18/2012-13 ze dne 9. 1. 2013) stěžovatel tvrdí, že zamítne-li soud návrh na osvobození od poplatkové povinnosti, jímž účastník reagoval na výzvu k zaplacení poplatku, musí účastníka opětovně vyzvat k zaplacení, stanovit mu lhůtu a poučit jej o následcích nesplnění výzvy; k první stanovené lhůtě již nelze přihlížet.
6. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud předsedkyní senátu odmítl stěžovatelovo dovolání pro vady, konkrétně pro nevymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Přestože by takový postup mohl vyvolávat ústavněprávní otázky (srov. zejména nedávný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 849/16 ze dne 11. 10. 2016), stěžovatel takové otázky ve své ústavní stížnosti neformuluje ani v ní usnesení Nejvyššího soudu nenapadá. V takové situaci platí, že je-li dovolání odmítnuto jako vadné, pak s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, tj. požadavek předchozího řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, musí být ústavní stížnost směřující proti předcházejícím rozhodnutím soudů nižších stupňů posouzena jako nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2147/16 ze dne 27. 7. 2016, bod 14).
8. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud také připomíná, že ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů rozeznává rovněž nepřípustné návrhy v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). V takovém případě subsidiarita ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž i povinnost předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích, jak to odpovídá roli (obecných) soudů ve smyslu čl. 4 Ústavy. Jestliže je ústavním úkolem soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet. Ústavní soud totiž nemůže účinně posoudit, zda soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když vinou stěžovatele nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich porušením účinně zabývat.
9. V předmětné věci však Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve svém dovolání nikterak nezmínil námitku, kterou nyní formuluje ve své ústavní stížnosti, tj. že Městský soud neměl potvrdit usnesení o zastavení odvolacího řízení v situaci, kdy po pravomocném zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků stěžovatel nebyl znovu vyzván k úhradě soudního poplatku. Přestože šlo o otázku procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo, stěžovatel ji Nejvyššímu soudu nepředložil, což bylo také jedním z důvodů, proč bylo jeho dovolání odmítnuto jako vadné.
10. Ústavní stížnost, ve které stěžovatel tuto námitku vznáší ve vztahu k usnesení Městského soudu, je proto namístě považovat za nepřípustnou. Ústavní soud ji proto odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu