ECLI:CZ:US:2016:1.US.2859.16.1
sp. zn. I. ÚS 2859/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TABAKO CZ, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Příkop 4, zastoupené JUDr. Milanem Švábem, advokátem sídlem ve Svitavách, Náměstí Míru 118/48, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2016 č. j. 30 Cdo 402/2016-191, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího základního práva dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, č. j. 21 C 70/2011-146, zamítl žalobu stěžovatelky proti vedlejšímu účastníku o zaplacení částky 24 377 127,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ode dne 23. 4. 2010 do zaplacení s tím, že úrok z prodlení bude určen v každém kalendářním pololetí, v němž prodlení trvá, výší reposazby stanovené ČNB pro první den příslušného pololetí zvýšené o 7 procentních bodů, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Důvodem bylo zejména promlčení nároku, který namítl vedlejší účastník.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10.2015, č. j. 21 Co 200/2015-171, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud jej napadeným usnesením ze dne 14. 6. 2016, č. j. 30 Cdo 402/2016-191 odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění soud konstatoval, že stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání. Dospěl přitom k závěru, že dovolání stěžovatele trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla odstraněna v zákonné lhůtě (§243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení. Připouští, že v dovolání skutečně neuvedla vymezení přípustnosti dovolání, jak je vymezuje ustanovení §237 o. s. ř. Stěžovatelka konstatuje, že v důsledku nezákonného postupu celních orgánů po ní nebylo možné spravedlivě požadovat vymezení, v čem jako dovolatelka spatřuje splnění předpokladů dovolání. Odmítnutím dovolání tak došlo k porušení jejího práva na přístup k dovolacímu soudu. Stěžovatelka dodává, že k uplatnění konkrétního a relevantního dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. by představovalo získat komplexní informace o rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Takovým požadavkům však stěžovatelka ani její advokát nejsou schopni dostát.
6 Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší soud v posuzované věci postupoval příliš formalisticky. Stěžovateli by nemělo být neuvedení důvodů přípustnosti dovolání na újmu.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadeného soudního rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal.
10. Podstatnou pro výsledek řízení před Ústavním soudem je skutečnost, že stěžovatelka v řízení o dovolání neuvedla v souladu se zákonem, v čem spatřuje jeho přípustnost (což je dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku). Neobsahovalo-li tedy dovolání tuto obligatorní část, což stěžovatelka i v ústavní stížnosti připouští, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě stěžovatelčino dovolání odmítl, hledět jako na svévolný ani nepřípustně formalistický.
11. Ústavní soud podotýká, že nároky kladené Nejvyšším soudem na náležitosti dovolání spočívající ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti jsou v judikatuře Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 17. února 2015 sp. zn. II. ÚS 257/15 nebo usnesení ze dne 30. června 2015 sp. zn. I. ÚS 1789/15) aprobovány a pouze ve zcela výjimečných případech může dojít ke kasaci rozhodnutí, jímž se dovolání účastníka řízení odmítá [srov. např. nález 18. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
12. Za dané situace nelze v rozhodnutí Nejvyššího soud spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, neboť stěžovatelka nepostupovala tak, jak vyžadují procesní předpisy. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je totiž dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
13. Ústavní soud připomíná, že občanský soudní řád v ustanovení §241 vyžaduje v případě dovolání povinné právní zastoupení advokátem právě z důvodu nutnosti podávat kvalifikované podání jak z hlediska splnění náležitostí podle ustanovení §241a odst. 2, tak pokud jde o vymezení dovolacího důvodu.
14. Ústavnímu soudu nezbývá než vyzdvihnout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud je účastník soudního řízení zastoupen profesionálním zástupcem.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu