ECLI:CZ:US:2016:1.US.2912.16.1
sp. zn. I. ÚS 2912/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného Mgr. Šimonem Jirkou, advokátem se sídlem Slovanská 928/104, Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 8 To 390/2015 ze dne 5. 11. 2015 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 477/2016-31 ze dne 18. 5. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení svého práva na rovnost stran soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, porušení čl. 39 Listiny, podle nějž jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit, porušení práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a práva na účinné opravné prostředky ve smyslu čl. 13 Úmluvy.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 2 T 2/2015, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání ad I. trestného činu podvodu, ad II. přečinu podvodu ve stadiu pokusu, ad. III. přečinu podvodu a ad IV. přečinu podvodu. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále bylo stěžovateli rozsudkem obvodního soudu uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie ČR, obecní policie a Vojenské policie ČR na dobu tří let. Podvodné jednání stěžovatele spočívalo v tom, že před soudem opakovaně vyžadoval náhradu cestovních výdajů za účelem provedení svědecké výpovědi, ačkoli k soudu necestoval (například požadoval náhradu za cestu k soudu z Frýdku Místku do Prahy pro podání svědecké výpovědi vícekrát v témže dni). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 8 To 390/2015 napadený rozsudek obvodního soudu zrušil ve výroku o vině pod body II. a III., ve výroku o trestech a ve výroku o náhradě škody, a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině spácháním přečinu podvodu stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Dále mu uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil a aby nahradil poškozené České republice, Obvodnímu soudu pro Prahu 1 škodu ve výši 12.469 Kč. Stěžovatele pak zprostil obžaloby pro část skutků z důvodů promlčení. Obvodní soud neprovedl v rámci hlavního líčení některé výslechy svědků, které navrhl stěžovatel, neboť dospěl k závěru, že provedeným dokazováním byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a proto tyto důkazy by byly nadbytečné. Obdobnému důkaznímu návrhu odvolací soud též nevyhověl s tím, že se ztotožňuje s důvody nalézacího soudu o zbytečnosti provádění těchto důkazů.
3. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl a poukázal na to, že stěžovatel byl zkušeným policistou, který se jako svědek zúčastnil již řady hlavních líčení. Měl základ právního vědomí de lege lata a musel mu tedy být znám smysl svědečného. Obzvlášť když svědečné po celá desetiletí žádným podstatným změnám nepodléhá, jeho konstrukce je jednoduchá a jeho smysl je zřejmý. I kdyby stěžovatel snad nevěděl, že uplatnění svědečného za cesty, které nevykonal, je protiprávní, mohl se takového omylu vyvarovat, neboť byl jako policista osobou s alespoň dílčí znalostí trestně procesních předpisů, a dále měl jako svědek povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou přinejmenším v rozsahu poučení umístěném na obdrženém předvolání a navíc mohl protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Podvodný záměr obviněného obohatit se na úkor státu je snad nejlépe zřejmý z opakovaně uplatněného požadavku na náhradu cestovních výdajů u téhož soudu v týž den ve dvou různých trestních věcech, i když v tomto případě nebyla shledána trestní odpovědnost z důvodů promlčení.
4. Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho základní právo ve smyslu ustanovení článku 39 Listiny základních práv a svobod, kdy jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit, neboť byl odsouzen za trestný čin (přečin) podvodu, byť s ohledem na všechny aspekty lze jednání stěžovatele kvalifikovat maximálně pouze na úrovni přestupku, nikoli trestného činu. Dále stěžovatel poukazuje na to, že v předchozím soudním řízení navrhoval důkazy k prokázání své neviny, a když toto své právo uplatnil svým návrhem na provedení výslechu příslušných soudců, soudy obou stupňů ho nevyslyšely a tím ho oproti obžalobě reprezentované státním zastupitelstvím značně znevýhodnily, a tudíž se podle názoru stěžovatele ocitl jeho návrh na výslech soudců v institutu tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel tak má za to, že se Městský soud v Praze jakožto soud odvolací v rámci svého rozhodovacího procesu po právní stránce vůbec nevypořádal s otázkou, proč nebyl proveden stěžejní důkaz výslechem poškozeného reprezentovaného příslušnými soudci, kteří náhradu cestovného stěžovateli přiznávali.
5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Stěžovatel pouze pokračuje s polemikou se závěry a postupy obecných soudů, které však jsou dobře a přesvědčivě odůvodněny. Jeho námitky tak nedosahují ústavního rozměru. Pokud jde o vědomost stěžovatele o zakázanosti svého postupu, Ústavní soud poukazuje na trefné vysvětlení ze strany Nejvyššího soudu a nemá pochyb o tom, že si musel být stěžovatel jako policista a poučený svědek vědom toho, že jeho jednání (požadavek na náhradu výdajů, které mu nevznikly či na opakovanou náhradu téhož výdaje ve dvou soudních řízeních) je jednáním právem zakázaným a že může mít trestněprávní důsledky. Rovněž návrh na výslech konkrétních soudců, kteří o náhradě nákladů v jednotlivých věcech rozhodovali, nemohl vést ke zbavení stěžovatele jeho obvinění, neboť skutek, za nějž byl odsouzen, nijak nesouvisí s vědomostí či postupem soudců, kteří (uvedení v omyl) náhradu nákladů stěžovateli přiznávali.
8. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu