ECLI:CZ:US:2016:1.US.2926.16.2
sp. zn. I. ÚS 2926/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti ve věci ústavních stížností stěžovatelů Ing. Jana Cholasty a Ing. Miroslava Hálka, obou zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, obou směřujících proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2016 č. j. 25 Cdo 1368/2016-280, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanými ústavními stížnostmi se stěžovatelé domáhali zrušení výroku, jímž bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto, že každému z nich má být na náhradě nákladů řízení uhrazeno 85.063 Kč, pro tvrzený zásah do jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Vzhledem k tomu, že obě ústavní stížnosti směřovaly proti výrokům o náhradě nákladů řízení stejného rozhodnutí, byly svým obsahem téměř identické a oba stěžovatelé mají stejného zástupce, Ústavní soud spojil usnesením ze dne 4. 10. 2016 obě ústavní stížnosti ke společnému projednání.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, jejích příloh a napadeného rozhodnutí zjistil, že správce konkurzní podstaty úpadce TREND - všeobecný investiční fond, a.s. se domáhal proti stěžovatelům jako žalovaným částky 108 milionů z titulu náhrady škody, kterou měli úpadci úmyslně způsobit nevýhodnými smlouvami. Správce konkurzní podstaty poukazoval na to, že jimi uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a se zákazem vznést námitku promlčení, pokud by se účastník řízení měl jejím prostřednictvím obohatit ze svého protiprávního jednání. Právní zástupce zastupoval v dovolacím řízení oba stěžovatele, přičemž za zastupování každého z nich v dovolacím řízení obdržel částku 85.063 Kč. Právní zástupce vypracoval za oba žalované vyjádření o necelých třech stranách. Z tohoto vyjádření vyplývá, že k promlčení pohledávek došlo v souvislosti s ukončením trestního stíhání žalovaných amnestií prezidenta republiky.
3. Podle stěžovatelů došlo k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku tím, že jim Nejvyšší soud přiznal na náhradě nákladů řízení jen 85.063 Kč k rukám jejich právního zástupce, ačkoli jim mělo být přiznáno 170.126 Kč, neboť advokát učinil tři úkony (a to převzetí zastoupení a oznámení o převzetí právního zastoupení soudu). Nejvyšší soud však přiznal každému stěžovateli jen náhradu nákladů za jeden úkon právní služby, a to vyjádření k dovolání správce konkurzní podstaty.
4. Stěžovatelé uvádí, že dovolací soud se ve svém rozhodnutí otázkou převzetí právního zastoupení vůbec nezabýval a pominul legální a legitimní očekávání z jejich strany. Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že z hlediska otázky náhrady nákladů řízení za převzetí právního zastoupení je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť dovolací soud opomenul odůvodnit, proč nepřiznává náhradu nákladů řízení za převzetí právního zastoupení a vyjádření stěžovatele k procesnímu návrhu vedlejšího účastníka.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecný soud ve svém napadeném rozhodnutí nedopustil. Obdobnou situaci (stěžovatele ing. Miroslava Hálka s totožným právním zástupcem v podstatě stejné věci) ostatně posuzoval Ústavní soud ve svém usnesením sp. zn. IV. ÚS 2869/16 ze dne 11. října 2016 a dospěl rovněž k závěru o odmítnutí stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
8. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu