ECLI:CZ:US:2016:1.US.2941.16.1
sp. zn. I. ÚS 2941/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Macury, zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, advokátem se sídlem v Neratovicích, Na Výsluní 1234, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. června 2016 č. j. 10 As 232/2015-53 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2015 č. j. 19 A 2/2014-73, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. září 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozhodnutím Městského úřadu Třinec ze dne 17. dubna 2014 č. j. MěÚT/19431/2014 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a za to mu byla uložena pokuta ve výši 1 000 Kč a povinnost hradit náklady řízení spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč. Proti rozhodnutí městského úřadu podal stěžování odvolání, které Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutím ze dne 8. července 2014 č. j. MSK 78906/2014 zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu potvrdil.
3. Žalobu podanou stěžovatelem proti rozhodnutí krajského úřadu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. září 2015 č. j. 19 A 2/2014-73 zamítl. Kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. června 2016 č. j. 10 As 232/2015-53 zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v provedeném řízení došlo k porušení zásady domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu a s tím související porušení zásady neveřejnosti ve správním řízení, neboť v průběhu jednání a rozhodování před správními orgány byla přítomna jedna až dvě další osoby, přičemž tato skutečnost nebyla zaznamenána v protokolu o jednání. Stěžovatel má dále za to, že došlo k zániku přestupku dne 17. února 2014 a proto jeho odpovědnost za přestupek zanikla podle ustanovení §20 odst. 1 a 2 zákona o přestupcích v průběhu řízení před správním orgánem. Napadeným rozhodnutím pak stěžovatel vytýká jejich nepřezkoumatelnost a absenci řádného odůvodnění.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného práva na spravedlivý proces v předmětné věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
7. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje toliko polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadených rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými žalobními tvrzeními stěžovatele a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
8. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v řízení před správním orgánem prvního stupně nedošlo k namítanému porušení zásady neveřejnosti správního řízení ani k porušení §53 odst. 3 zákona o přestupcích, neboť o přestupku stěžovatele rozhodoval správní orgán prvního stupně prostřednictvím oprávněné úřední osoby a nikoli přestupková komise jako orgán obce.
9. Nejvyšší správní soud pak posoudil všechny stěžovatelem vznesené kasační námitky a neshledal je opodstatněnými. K běhu lhůty k projednání přestupku Nejvyšší správní soud uvedl, že k zániku odpovědnosti stěžovatele za přestupek nedošlo a o stěžovatelem spáchaném přestupku bylo pravomocně rozhodnuto před uplynutím jednoroční lhůty k jeho projednání ve smyslu §20 zákona o přestupcích. K námitce na porušení zásady neveřejnosti Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli v tom, že příchod a odchod osoby, jež byla k ústnímu jednání přivolána z důvodu jeho údajně nepřístojného chování, měly být zaznamenány v protokolu, avšak ve svém důsledku neshledal žádnou vadu, která by porušila práva stěžovatele či způsobila nezákonnost rozhodnutí.
10. V projednávané věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu