ECLI:CZ:US:2016:1.US.2956.16.1
sp. zn. I. ÚS 2956/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, advokátem se sídlem v Kladně, Cyrila Boudy 1444, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. července 2016 č. j. 26 Co 313/2016-259 a proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. června 2016 č. j. 42 P 152/2014-196, za účasti Krajského soudu v Praze, Okresního soudu v Mělníku a E. M., nezl. J. S. a nezl. M. S. jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 6. 2016 č. j. 42 P 152/2014-196 bylo ve věci péče o nezletilé děti E. M. a stěžovatele rozhodnuto předběžným opatřením, že děti se svěřují do péče matky, návrh otce na nařízení předběžného opatření na svěření dětí do jeho péče se zamítá a dětem se ustanovuje jako opatrovník město Mělník. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016 č. j. 26 Co 313/2016-259 bylo uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.
2. Stěžovatel s usneseními soudů nesouhlasí a domnívá se, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na rodinný život, jakož i do práva obou nezletilých dětí na styk s oběma rodiči. I když si uvědomuje, že tato úprava vztahů je jen předběžná, stěžovatel zdůraznil, že ani při tomto rozhodování by soudy neměly preferovat jen jednoho z rodičů. Konstatování, že výchova matky dětí je bez závad, nemůže být podle stěžovatele v žádném případě odůvodněním toho, proč by se nemohl na výchově svých synů podílet srovnatelnou mírou. Obecné soudy rovněž nijak neupravily otázku styku stěžovatele s dětmi a ten se toho nyní musí domáhat samostatným návrhem na své náklady.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Listina základních práv a svobod ve svém článku 32 odst. 4 stanovuje, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a že toto právo může být omezeno výhradně na základě zákona. Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte."
5. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů.
6. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v posuzované věci probíhá řízení o první úpravě poměrů k nezletilým dětem, a to za situace, kdy dlouhodobé konflikty mezi rodiči vyústily v květnu 2016 k odstěhování matky s nezletilými ze společného bydliště. Soud prvního stupně reagoval na konkrétní situaci, kdy byla zřejmá potřeba zatímní úpravy poměrů. Péče matky byla shledána bez závad, což vyplývá i ze zpráv dětských lékařů, obě děti jsou útlého věku a potřebují celodenní péči, což jim matka na rodičovské dovolené může poskytnout lépe než pracovně vytížený otec. Poměry nezletilých tak byly upraveny prozatímně do rozhodnutí ve věci samé, ke kterému dojde po provedeném řízení, v němž soudy zohlední veškerá tvrzení účastníků a provedou patřičná dokazování.
7. K otázce způsobilosti předběžného opatření prozatímní povahy zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze a lze tedy tato rozhodnutí podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku. Ústavní soud tedy pouze zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny); srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 16, str. 17. Dle přesvědčení Ústavního soudu uvedeným požadavkům napadená rozhodnutí obecných soudů vyhovují. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
8. Je nutno ale také zdůraznit, že předběžné opatření v oblasti péče soudu o nezletilé by mělo být skutečně krátkodobým provizoriem a ne, z důvodu neúměrné délky řízení ve věci samé, "kvazidefinitivním" rozhodnutím. Soud je povinen při opatřování podkladů pro meritorní rozhodnutí postupovat co nejefektivněji, aby mohlo být rozhodnuto bez zbytečného odkladu ve věci samé. Ústavní soud neshledal, že by v dané věci při rozhodování soudů docházelo k neodůvodněným prodlevám (potřeba prozatímně upravit poměry v rodině vyvstala v květnu 2016, soud prvního stupně rozhodl v červnu a odvolací soud v červenci tohoto roku), tedy ani z tohoto hlediska se nejeví, že by byla namístě zásadnější ingerence ze strany soudního orgánu ochrany ústavnosti.
9. Ústavní soud rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Stěžovatel má v rámci probíhajícího, neukončeného řízení otevřeny veškeré procesní možnosti a opravné prostředky; případná pochybení - která mohou zasahovat i do ústavní roviny - nutno napravit obvyklým a zákonem předvídaným postupem, primárně samotnými obecnými soudy.
10. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu