ECLI:CZ:US:2016:1.US.2959.15.1
sp. zn. I. ÚS 2959/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Richarda Drešera, zastoupeného Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015 č.j. 29 Cdo 2349/2015-64 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2014 č.j. 7 Cmo 251/2014-29, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci a za vedlejšího účastenství Jarmily Drešerové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2014 č.j. 7 Cmo 251/2014-29 bylo ve věci žalobkyně Jarmily Drešerové (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) proti žalovanému stěžovateli rozhodnuto o odvolání žalobkyně proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2014 č.j. 22 Cm 67/2014-14. Uvedený platební rozkaz byl ve výroku II. o náhradě nákladů řízení změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 54 066,50 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 2 359,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Dovolání stěžovatele proti citovanému usnesení vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015 č.j. 29 Cdo 2349/2015-64 odmítnuto.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že proti uvedenému směnečnému platebnímu rozkazu podal námitky, zatímco žalobkyně Jarmila Drešerová odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení. Soud jí vyhověl, ačkoliv nebylo ještě rozhodnuto o stěžovatelových námitkách, a ten proto rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů považuje za předčasné, nezákonné a ve svém důsledku i neústavní. O nákladech řízení měly soudy rozhodnout až po konečném rozhodnutí ve věci.
3. Ústavní soud si k posouzení daného případu vyžádal příslušný spisový materiál (spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Cm 67/2014) a po přezkoumání napadených rozhodnutí a shromážděných podkladů shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Otázku náhrady nákladů řízení nebo jejich výše, přiznání či nepřiznání, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kriterií spravedlivého řízení klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I když mohou být některé závěry v určitém případě sporné z hlediska zákonnosti, Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatuje, že rozdílný názor na výklad podústavního práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudům podle názoru Ústavního soudu vytknout nelze. Ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů, přičemž pouhá polemika s dostatečně odůvodněným rozhodnutím nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
5. V daném případě lze sice v oblasti dílčího rozhodování (o nákladech řízení) shledat některé poněkud nestandardní kroky rozhodujících obecných soudů, leč neústavnost nebo extrémní pochybení ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu z nich dovozovat nelze. Povinností Ústavního soudu je totiž reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů, svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, a to převážně ve vztahu k rozhodování o věci samé. K takové situaci v dané věci nedošlo a v tomto směru nebyly zjištěny žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny.
6. Nad rámec uvedeného možno doplnit, že z vyžádaného spisového materiálu bylo navíc zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2016 č. j. 22 Cm 67/2014-102 bylo rozhodnuto o námitkách stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu tak, že směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2014 č. j. 22 Cm 67/2014-14 ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2014 č. j. 7 Cmo 251/2014-29 (pozn. tedy rozhodnutí napadené ústavní stížností) se vůči stěžovateli ponechává v plném rozsahu v platnosti a že na náhradě nákladů námitkového řízení je stěžovatel povinen uhradit částku 37 752 Kč. Za těchto okolností není jakákoli hlubší ingerence Ústavního soudu v dané věci možná, neboť by bylo zasahováno do probíhajícího soudního procesu, navíc pouze v dílčí otázce, týkající se nákladů řízení.
7. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
David Uhlíř v.r.
předseda senátu