ECLI:CZ:US:2016:1.US.3017.16.1
sp. zn. I. ÚS 3017/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Liboslava Bezvody a Moniky Bezvodové, zastoupených Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Gočárova třída 504, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 190/2014-2255 ze dne 19. 8. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
Ústavní stížnost není přípustná, protože stěžovatelé před jejím podáním nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon poskytuje k ochraně jejich práv. Podle právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu (dále jen "o. s. ř."), je proti napadenému usnesení Krajského soudu v Praze přípustné dovolání (srovnej §236 a násl. o. s. ř. v novelizovaném znění účinném od 1. 1. 2013). O tom, že dovolání proti procesnímu rozhodnutí soudu o (ne)přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je možno podat (tj. není zákonem samo o sobě vyloučeno), ostatně svědčí i judikatura dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3401/2015). Poučení krajského soudu o nepřípustnosti dovolání, které se dostalo stěžovatelům v daném usnesení, je nesprávné. To nicméně stěžovatele možnosti podání dovolání nezbavuje. Naopak, obsahuje-li rozhodnutí nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do tří měsíců od doručení (§240 odst. 3 o. s. ř.). I mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání přípustného dle §237 o. s. ř. musí být před podáním ústavní stížnosti vyčerpán. K tomu se sluší poznamenat, že Ústavní soud odmítá ústavní stížnost stěžovatelů v otevřené lhůtě pro podání dovolání, pročež odmítnutí ústavní stížnosti nemůže představovat (ani hypoteticky) odepření spravedlnosti. Shodně Ústavní soud postupuje i v dalších takových případech, viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2618/13, sp. zn. II. ÚS 3665/13, III. ÚS 109/16, IV. ÚS 2222/11 aj., dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz.
Ústavní soud tedy, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. října 2016
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj