ECLI:CZ:US:2016:1.US.3105.16.1
sp. zn. I. ÚS 3105/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Ing. Radka Maříka, CSc., zastoupeného Mgr. Janem Pavelkou, LL.M, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2016 č. j. 17 Co 458/2015-322, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. září 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2016 č. j. 17 Co 458/2015-322 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho práva podle čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava) a čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. července 2015 č. j. 62 C 74/2013-254 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal vůči zletilé dceři snížení vyživovací povinnosti z částky 5 000 Kč měsíčně na částku 3 500 Kč měsíčně s účinností od 1. října 2011 a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání podanému stěžovatelem, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že výživné v částce 5 000 Kč měsíčně za dobu od 1. října 2011 do 31. května 2013 snížil na částku 4 500 Kč měsíčně a za období od 1. června 2013 nadále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud rovněž zrušil výrok o náhradě nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soudy mu vyměřily vyživovací povinnost bez provedení řádného dokazování, bez dodržení stejné životní úrovně pro děti a rodiče, a k tomu v takové výši, že to mělo citelný dopad na jeho život. Stěžovatel opakovaně dokládal přehled svých příjmů a dokládal, i jaká částka mu zůstane po úhradě veškerých vyživovacích povinností. Podle názoru stěžovatele soudy mechanickým výkladem zákonných ustanovení, bez přihlédnutí ke skutečné situaci a bez dodržení principu rovnosti a spravedlnosti, vydaly rozhodnutí, která zcela zřejmě překračují smysl a účel zákonných ustanovení o výživném a představují nepředvídatelnou interpretační libovůli. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká úvahy uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku, které považuje za spekulativní a tvrdí, že tento rozsudek není náležitě odůvodněn a nesvědčí o nestranném a nezaujatém postupu odvolacího soudu proti stěžovateli. Stěžovatel současně nepovažuje za správné i to, že je mu kladeno k tíži využití služby detektiva. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15.
5. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska porušení tvrzených práv stěžovatele a po zvážení všech konkrétních okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
7. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění pak své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s odvolacím soudem na úrovni jím aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež namítal v průběhu řízení.
8. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
9. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
10. K porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení §18 odst. 1, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel neměl na mysli výše uvedenou procesní nerovnost, nýbrž "nerovnost" při právním posouzení jeho věci. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
11. Za výše uvedených okolností nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu, kterým byla řešena otázka maximální výše výživného pro rodiče s nadstandardními příjmy, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu