ECLI:CZ:US:2016:1.US.3112.16.1
sp. zn. I. ÚS 3112/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti TALWIN a. s., se sídlem Pražská 720/31, 430 01 Chomutov, zastoupené JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 1062/58, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 24/2016-109 ze dne 14. 7. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 A 108/2013-277 ze dne 16. 12. 2015 s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem odmítl žalobu veřejného ochránce práv směřující proti rozhodnutí Městského úřadu Duchcov ze dne 14. 8. 2009 č. j. VŽP 860/328/09/Pu. Tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto o umístění stavby "Zemní vedení VN 22 kV Hrob-Moldava-Oldříš". Ve vztahu k rozhodnutí téhož správního orgánu ze dne 24. 8. 2009 č. j. VŽP 689/330/09/Pu, kterým bylo rozhodnuto o umístění a povolení stavby "Fotovoltaické výrobny elektrické energie" umístěné na pozemku p. č. A2 (původně A1, A2, A3) v katastrálním území Moldava, rozhodl krajský soud o jeho zrušení pro nezákonnost ve smyslu §76 odst. 1 písm. b), resp. §78 odst. 1 soudního řádu správního. Konečně rozhodl též o nákladech řízení o kasační stížnosti proti předchozímu rozsudku krajského soudu. Toto rozhodnutí krajského soudu následně napadla stěžovatelka kasační stížností, jíž Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl v rozsahu, v němž směřovala proti nákladovému výroku rozsudku krajského soudu, ve zbývajícím rozsahu ji jako nedůvodnou zamítl.
Rozhodnutí obou správních soudů napadla stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Namítla, že soudy se dostatečně nevypořádaly s jejími argumenty co do absence aktivní procesní legitimace veřejného ochránce práv, posoudily věc přepjatě formalisticky, nerespektujíce ani právní a skutkovou rovinu celé věci, ani reálné společenské vztahy, stavíce jeden z veřejných zájmů nad jiný bez důsledného provedení a zohlednění testu proporcionality jednotlivých veřejných subjektivních práv a zájmů. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k následujícím závěrům. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod se omezuje jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí přijato.
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci výše uvedené podmínky z větší části splněny nebyly, jakož i to, že z petitu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka napadá výše uvedená soudní rozhodnutí v celém rozsahu, nicméně s ohledem na její postavení osoby zúčastněné na řízení je zřejmé, že nemůže být dotčena všemi výroky napadených rozsudků. Pokud jde o napadený rozsudek krajského soudu, nutno konstatovat, že výrok o odmítnutí žaloby veřejného ochránce práv směřující proti výše zmíněnému rozhodnutí Městského úřadu Duchcov ze dne 14. 8. 2009 nejde k tíži stěžovatelky, ba naopak. Dále v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výroku rušícímu vzpomínané rozhodnutí Městského úřadu Duchcov ze dne 24. 8. 2009 a nákladovému výroku, je návrh stěžovatelky nepřípustný, protože v důsledku derogace předmětného rozhodnutí správního orgánu stavební řízení pokračuje s otevřeným výsledkem (a následnou možností opětovného soudního přezkumu ve správním soudnictví) a nákladový výrok byl již zrušen napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu (zde byla stěžovatelka úspěšná).
Ve vztahu k napadenému rozsudku kasačního soudu pak nejsou splněny podmínky pro meritorní posouzení ústavní stížnosti v rozsahu, v němž byla zamítnuta kasační stížnost žalovaného městského úřadu (výrok I), byl zrušen výše zmíněný nákladový výrok rozsudku krajského soudu (výrok III) a dále nákladový výrok týkající se výlučně obce Moldava jako další osoby zúčastněné na řízení, jíž nebyla přiznána náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech. I zde je tedy ústavní stížnost zčásti nepřípustná, zčásti podaná osobou zjevně neoprávněnou. Způsobilými k přezkumu, ovšem omezenému s ohledem na zrušení rozhodnutí správního orgánu a pokračování stavebního řízení, tak zůstává pouze výrok II. o zamítnutí kasační stížnosti stěžovatelky, jakož i nákladový výrok IV. v rozsahu, v němž nebylo stěžovatelce přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Pokud jde o výrok o nákladech řízení, stěžovatelka jej v ústavní stížnosti nijak nerozporuje. Z odůvodnění Nejvyššího správního soudu se přitom žádný exces nepodává; stěžovatelka byla stejnou měrou úspěšná jako žalobce (dosáhla zrušení nákladového výroku rozsudku krajského soudu, jeho derogačního výroku nikoli), a proto soud žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na §60 odst. 1 věty druhé k §120 s. ř. s.
Co se týče zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnosti do výroku II. rozsudku krajského soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Městského úřadu Duchcov ze dne 24. 8. 2009 a věc vrácena městskému úřadu k dalšímu řízení, Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatelky vznesenými v její kasační stížnosti. Stěžejní důvody rozvedl v bodech 43 až 45, na které lze bezezbytku zcela odkázat a které nevykazují prvky nepřípustné libovůle. K tomu je třeba doplnit, že v této fázi řízení Ústavní soud nemůže blíže hodnotit vlastní důvody, které vedly krajský soud ke zrušení správního aktu a kterými se kasační soud rovněž zabýval, neboť řízení jako celek ještě neskončilo (jakkoli je usměrněno závěry učiněnými správními soudy), a proto není namístě ingerence Ústavního soudu.
Za daných okolností tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti výrokům II. a IV. rozsudku Nejvyššího správního soudu dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývajícím rozsahu zčásti dle §43 odst. 1 písm. c) jako návrh, k jehož podání není stěžovatelka oprávněna, zčásti dle §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný. Z týchž důvodů musil být odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu