ECLI:CZ:US:2016:1.US.3186.15.1
sp. zn. I. ÚS 3186/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Petra Matouška, zastoupeného Mgr. Davidem Vostárkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. října 2015 č. j. 8 C 69/2015-63, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníka řízení a České republiky-Ministerstva spravedlnosti a Josefa Matouška, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. října 2015 a doplněné podáním ze dne 16. února 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. října 2015 č. j. 8 C 69/2015-63 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rovněž požadoval přiznání práva na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Stěžovatel se žalobou, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 26. března 2015, domáhal zadostiučinění za průtahy v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Obdobný nárok z totožné "základní kauzy" podal i bratr stěžovatele. Žalobě stěžovatele byla přidělena podle rozvrhu práce obvodního soudu spisová značka 59 C 142/2015 a žalobě bratra stěžovatele byla přidělena spisová značka 8 C 69/2015. Usnesením napadeným ústavní stížností došlo podle ustanovení §112 odst. 1 o. s. ř. ke spojení obou věcí s tím, že dále budou vedeny pod sp. zn. 8 C 69/2015.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se spojením obou věcí. Podle jeho názoru byl odňat zákonnému soudci a vzhledem k tomu, že proti usnesení o spojení věcí není přípustné odvolání, je tak zcela vyloučena jiná obrana jeho práva na zákonného soudce.
4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
6. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
7. Podmínkou společného řízení o více věcech (§112 odst. 1 o. s. ř.) je, že všechny věci mohou být projednány u stejného soudu (zejména z pohledu věcné a místní příslušnosti) a že spolu skutkově souvisí nebo se týkají týchž účastníků řízení, svědčí-li tomu požadavky hospodárnosti řízení. O spojení věcí ke společnému projednání soud rozhodne usnesením, proti němuž odvolání není přípustné [§202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že mezi požadavky, jež vyplývají z článku 38 odst. 1 Listiny, patří předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů "ad hoc". Z pohledu práva na zákonného soudce v naznačené souvislosti vyplývá ten důsledek, že aplikace konkrétních zákonných ustanovení (§112 odst. 1 o. s. ř.) zakládajících možnost soudu spojit dosud samostatně vedené věci, nesmí vybočovat z rámce práva na zákonného soudce a vykazovat prvky svévole. Pochybení tohoto charakteru ve shodě se svou ustálenou rozhodovací praxí (srov. usnesení ze dne 15. června 2001 sp. zn. IV. ÚS 90/01, ze dne 16. února 2006 sp. zn. III. ÚS 36/06 a ze dne 5. března 2014 sp. zn. I. ÚS 2842/13) v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.
9. Procesní postup, který obvodní soud zvolil, nepřípustné ústavněprávní konsekvence nezakládá, nepředstavuje neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu procesního práva a ani není výrazem nepředvídatelné interpretační libovůle. Ústavnímu soudu nepřísluší v dosud probíhajícím řízení před obecným soudem se zabývat otázkami vedení řízení, jestliže takové rozhodnutí není způsobilé zasáhnout do namítaného ústavně zaručeného práva na zákonného soudce
10. Vycházeje z uvedeného, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Pokud jde o návrh stěžovatele na přiznání práva na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud neshledal, s ohledem na výsledek řízení o této ústavní stížnosti, splnění podmínek pro postup podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu