ECLI:CZ:US:2016:1.US.3199.16.1
sp. zn. I. ÚS 3199/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem, se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 614, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, č. j. 8 Tdo 691/2016-23, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. 12. 2015, č. j. 55 To 440/2015-362 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 6. 2015, č. j. 3 T 222/2014-339, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 6. 2015, č. j. 3 T 222/2014-339 byl stěžovatel odsouzen pro přečin křivého obvinění, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na dobu jednoho roku a dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené náhradu škody. Stěžovatel se přečinu křivého obvinění dopustil tím, že podal trestní oznámení a po řádném poučení o následcích křivého obvinění, v úmyslu přivodit trestní stíhání poškozené vědomě v rozporu se skutečností uvedl, že byl poškozenou ošetřen radiofrekvenčním přístrojem SPA RF a ta mu při radiofrekvenční lipolýze způsobila poranění, a své trestní oznámení podložil lékařskou zprávou a fotografiemi poranění, následkem čehož bylo proti poškozené vedeno trestní řízení. V rámci tohoto trestního řízení bylo znaleckým posudkem MUDr. Radovana Havla, zjištěno, že úrazový nález stěžovatele neodpovídá působení hlavice radiofrekvenčního přístroje a nelze jej dávat do příčinné souvislosti s jednáním poškozené. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, č. j. 55 To 440/2015-362 zrušil k odvolání stěžovatele výrok o povinnosti k náhradě škody a poškozenou odkázal s jejím nárokem na řízení občansko-právní a jinak ponechat shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Liberci nezměněn. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud svým napadený usnesením ze dne 9. 6. 2016, č. j. 8 Tdo 691/2016-23.
3. Nejvyšší soud se ve svém napadeném usnesení zabýval námitkami stěžovatele a poukázal na to, že nalézací soud o návrzích na výslechy svědky Ivany Gaubové a MUDr. Věry Cardové a na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví kožního lékařství, rozhodl tak, že je usnesením pro nadbytečnost zamítl (č. listu 329 a 336 trestního spisu). Byť toto své zamítavé rozhodnutí v odůvodnění rozsudku nezmínil, při hlavním líčení důvody pro nevyhovění důkazních návrhů vyložil. Jak vyplývá ze zvukového záznamu hlavního líčení, uvedl, že provedl výslechy svědků, kteří byli v inkriminovanou dobu v kosmetickém salonu, a že výslechy svědků, kteří přítomni nebyli, by ve věci nemohly přinést nové poznatky. Nejvyšší soud se zabýval i námitkou stěžovatele, že nalézací soud ke znaleckému posudku MUDr. Radovana Havla vypracovanému v trestní věci vedené proti poškozené přistupoval jako ke znaleckému posudku vypracovanému v jeho trestní věci. Měl za to, že tak bylo porušeno jeho právo vyjádřit se k osobě znalce a k jeho odbornému zaměření. Ze záznamu o prostudování spisu ze dne 31. 7. 2014 (č. listu 266 trestního spisu) Nejvyšší soud zjistil, že stěžovatel nepodal žádné návrhy na doplnění vyšetřování a neuvedl ani jiná vyjádření ve věci, tedy ani nesouhlas se znaleckým posudkem. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 6. 2015 vyplývá, že MUDr. Radovan Havel byl ve věci stěžovatele řádně poučen jako znalec a od tohoto procesního postavení se odvíjela i jeho výpověď a zaměření otázek, jež mu byly pokládány jak soudem, tak především obhájcem stěžovatele (č. listu 324 až 326 trestního spisu). Proti osobě znalce stěžovatel ani jeho obhájce nevznesli žádné námitky, konkrétní výhrady neuplatnili ani proti odbornému zaměření znaleckého posudku, posléze však obhájce navrhoval, aby byl vypracován znalecký posudek s větší specializací (kožního lékařství), který byl případně ochoten i sám vyžádat (č. listu 329), pakliže soud jeho návrhu nevyhoví. Soud takovému návrhu již dříve (č. listu 329) nevyhověl, stěžovatel ani jeho obhájce sami žádný znalecký posudek nepředložili. Nejvyšší soud dále vysvětlil, že trestní věci poškozené a stěžovatele jsou propojené a že znaleckým posudkem MUDr. Radovana Havla bylo jednoznačně vyloučeno, že radiofrekvenční přístroj SPA RF způsobil stěžovateli zranění, která namítal. Odvolací soud výstižně reagoval na výhrady stěžovatele vztahující se k zaměření znalce, jakož i některým jeho odborným závěrům. Podle Nejvyššího soudu třebaže MUDr. Radovan Havel nebyl opatřením ve smyslu §105 odst. 1 trestního řádu přibrán jako znalec v trestní věci stěžovatele, je to právě ona propojenost věcí, která nevylučuje, aby na výpověď MUDr. Radovana Havla, byl-li poučen jako znalec bylo pohlíženo jako na výpověď znalce a na jím učiněné závěry jako na znalecký posudek. Úvahy odvolacího soudu o nutnosti vyslýchat jej i přes již uvedené jako svědka shledal Nejvyšší soud nevěcně formalistickými a v dané věci i nepřiléhavými. Oba obecné soudy (nalézací i odvolací) však jako podstatné ve věci shledaly to, že stěžovatel měl možnost se s posudkem zevrubně seznámit a znalce v průběhu hlavního líčení vyslechnout prostřednictvím svého obhájce.
4. Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zejména právo předvolat a vyslechnout svědky ve svůj prospěch (čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy). Stěžovatel ve vztahu ke svědectví poškozené upozorňuje, že jejich vzájemná rozporná tvrzení o tom, že mu byl proveden zákrok metodou SPA RF (jak tvrdí stěžovatel) či, že k zákroku SPA RF vůbec nedošlo (jak tvrdí poškozená, neboť v tu dobu proceduru vyjma zkušebně své matce a pouze 3x až 4x svým kamarádkám, nikomu jinému neprováděla), je typickým příkladem tvrzení proti tvrzení, když v místě zákroku nikdo jiný nebyl. Další svědkyně přítomná v salonu, matka poškozené, na místo neviděla, seděla u stolu a místo bylo odděleno plentou. Stěžovatel je přesvědčen, že ve vztahu k odmítnutým důkazům na výpověď svědkyň Gaubové a MUDr. Cardové žádná rozumná argumentace nezazněla od žádného soudu. Dále poukazuje na to, že ve spise existují důkazy, které zpochybňují věrohodnost klíčového svědectví poškozené a tyto důkazy byly soudem provedeny, avšak v hodnocení skutkového stavu se neobjevily (a to dvěma fotografiemi těla stěžovatele v kosmetickém salonu) Stěžovatel je přesvědčen ze shora uvedených důvodů, že obecné soudy i soud dovolací svými rozhodnutími nedůvodně opomněly důkazy, které ke své obhajobě navrhoval, a že jejich rozhodnutí postrádají přesvědčivé odůvodnění, proč byly tyto důkazy opomenuty.
5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
8. Stěžovatel pouze pokračuje s polemikou se závěry a postupy obecných soudů, které však jsou dobře a přesvědčivě odůvodněny. Jeho námitky tak nedosahují ústavního rozměru. Se všemi námitkami, které stěžovatel uvedl ve své ústavní stížnosti, se obecné soudy v předchozím řízení zabývaly a stěžovateli vysvětlily, proč jím navržené svědky nevyslechly, z čeho dovodily své závěry o tom, že se dopustil jednání, z něhož byl obviněn, a umožnily mu jak vyslechnout příslušného znalce, tak i předložit vlastní znalecký posudek (čehož však stěžovatel nevyužil).
9. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu