ECLI:CZ:US:2016:1.US.3212.15.1
sp. zn. I. ÚS 3212/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Dřímala, zastoupeného Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2015 č. j. 26 Cdo 2987/2015-212 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2014 č. j. 19 Co 355/2014-92, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. listopadu 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 28 EXE 1840/2013 bylo zjištěno, že okresní soud usnesením ze dne 9. června 2014 č. j. 28 EXE 1840/2013-46 zastavil exekuci na majetek stěžovatele (výrok I.), stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II.) a soudní exekutorce nárok na náhradu nákladů exekuce také nepřiznal (výrok III.). Proti usnesení soudu prvního stupně podaly odvolání oprávněné nezletilé dcery stěžovatele. Krajský soud v Praze usnesením, napadeným ústavní stížností, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuce vedená na majetek stěžovatele se nezastavuje. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, odmítl, neboť v něm byly uplatněny jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu a napadl zejména důkazní řízení provedené odvolacím soudem, který podle jeho názoru některé důkazy opomenul a celou věc nesprávně hodnotil, když neuvedl ve svém hodnocení důkazů stěžejní důkaz stěžovatele, a to že v měsíci listopadu 2013 plnil běžné a dlužné splátky výživného na účet matky, o kterém nevěděl, že je stižen exekucí. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že jeho dovolání odmítl, neboť podle názoru stěžovatele v podaném dovolání vyložil důvody, které byly způsobilé svému projednání. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
6. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry učiněnými odvolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
8. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se celou věcí podrobně zabýval, otázce, zda stěžovatel měl povědomost o tom, že výživné za měsíc listopad 2013 složil na účet matky oprávněných nezletilých, na který byla vedena exekuce, se řádně věnoval a zjišťoval, zda stěžovatel o blokaci předmětného účtu včas věděl. Z výpovědi matky nezletilých bylo zjištěno, že koncem měsíce září 2013 obdržela od soudního exekutora exekuční příkaz, kterým byl postižen tento účet, exekuční příkaz předala stěžovateli a požádala ho o uhrazení výživného za měsíc říjen 2013 v hotovosti. Stěžovatel tak učinil. Poté jej znovu v měsíci listopadu 2013 požádala o uhrazení výživného v hotovosti, stěžovatel však poslal výživné na obstavený účet a s touto finanční hotovostí tak nemohla disponovat. Od prosince roku 2013 stěžovatel hradí výživné v hotovosti k rukám matky. Tyto skutečnosti matka nezletilých dětí doložila e-mailovou korespondencí. Odvolací soud z hodnocení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dovodil, že stěžovatel o prováděné exekuci věděl a byl již v říjnu 2013 informován o tom, že exekuce provedená proti němu má být provedena mimo jiné též přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného, tedy matky oprávněných nezletilých. Proto podle závěru učiněného odvolacím soudem, nebyly splněny zákonné podmínky §268 odst. 1 o. s. ř. ani §290 odst. 1 o. s. ř. pro zastavení exekuce.
9. Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
10. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku stěžovatele o porušení principu rovnosti účastníků řízení. Sama skutečnost, že odvolací soud doplní dokazování a změní rozhodnutí soudu prvního stupně, ještě nemůže vést k závěru o porušení tohoto principu. Podstatné je, že stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátkou a všichni účastníci měli v řízení rovné podmínky, což bylo v dané věci splněno.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu