ECLI:CZ:US:2016:1.US.3215.16.1
sp. zn. I. ÚS 3215/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Kayla Limited, se sídlem Michalaki Karaoli Street 8, Anemomylos Building - 4th Floor, 1095 Nicosia, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Martinem Abrahamem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. července 2016 č. j. 2 Afs 87/2016-44, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. března 2016 č. j. 52 Af 39/2015-32, rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 17. srpna 2015 č. j. 26721-3/2015-900000-304.1, rozhodnutí Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 26. února 2015 č. j. 11736/2015-590000-12 a rozhodnutí Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 19. března 2014 č. j. 15607-6/2014-590000-72, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Generálního ředitelství cel a Celního úřadu pro Pardubický kraj, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. září 2016, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky došlo napadenými rozhodnutími k porušení jejích základních lidských práv a svobod podle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), domáhala soudního přezkumu usnesení Generálního ředitelství cel ze dne 17. srpna 2015 č. j. 26721-3/2015-900000-304.1, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 26. února 2015 č. j. 11736/2015-590000-12, který rozhodl o propadnutí stěžovatelkou přepravovaného nákladu minerálního oleje. Celní úřad pak vydal rozhodnutí ze dne 19. března 2014 č. j. 15607-6/2014-590000-72 o zajištění vybraných výrobků. Krajský soud žalobu odmítl usnesením ze dne 15. března 2016 č. j. 52 Af 39/2015-32, neboť jejímu projednání brání neodstranitelná překážka, spočívající v tom, že žaloba postrádá náležitosti žaloby uvedené v §37 odst. 2, 3 a §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s. Současně se jednalo o již neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť odstraňovat vady žaloby v tomto případě již nebylo možné s ohledem na lhůtu uvedenou v §72 odst. 1 s. ř. s.
3. Stěžovatelka se poté domáhala zrušení usnesení krajského soudu kasační stížností, kterou podala u Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatelky důvodnými, jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti a kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postup zvolený celními orgány a správními soudy porušuje její právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu, když celní orgány zasáhly i do jejího vlastnického práva. Celní orgány podle názoru stěžovatelky rovněž nerespektovaly zásady právní jistoty a legitimního očekávání, neboť současný případ je již druhým případem, kdy se stěžovatelka brání nezákonnému chování celních orgánů. V předchozím případě byly na základě rozhodnutí Generálního ředitelství cel zadržené minerální oleje vydány stěžovatelce zpět. V rozhodnutí o vydání se rovněž řešila stejná otázka, tedy povaha minerálních olejů a (ne)zbytnost původních dokladů potřebných k prokázání, že s minerálními oleji nebylo nakládáno způsobem uvedeným v ustanovení §42 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka má za to, že i v tomto případě měly být zadržené oleje stěžovatelce vydány zpět. V obou případech se jednalo o přepravu minerálních olejů ze země mimo Evropskou unii, které nebyly předmětem spotřební daně, jelikož nebyly určeny k pohonu motorů, výrobě tepla nebo pro výrobu směsí. Česká republika byla přitom pouze tranzitní zemí, když stěžovatelka v obou případech proclila přepravované oleje v rakouském Fischamendu s cílem přepravy v Německu. Stěžovatelka má za to, že celní úřad nedodržel vlastní rozhodovací praxi a v následném odvolacím řízení Generální ředitelství cel nesprávně vyložilo ustanovení dotčených právních předpisů Evropské unie, ignorovalo stěžovatelkou navržené důkazy, čímž porušilo zákaz odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a došlo k vydání překvapivého rozhodnutí. Krajský soud se, podle názoru stěžovatelky, odmítl zabývat její správní žalobou na základě přepjatě formalistického vnímání ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a nevzal vůbec v potaz, že se jednalo o mimořádně složitý případ z oblasti mezinárodní přepravy minerálních olejů. Nejvyšší správní soud pak tento formalistický přístup svým rozhodnutím potvrdil a tímto postupem neposkytl stěžovatelce soudní ochranu jejích základních práv. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu.
5. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3), a to i těch, které orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu jeho uvážení (§72 odst. 4).
6. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práv, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť by bylo proti logice, aby se další přezkum pouze automaticky přesunul do roviny ústavní.
7. V posuzované věci stěžovatelka napadla rozhodnutí správních orgánů žalobou, která však byla odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s, neboť jejímu projednání bránila neodstranitelná překážka. Stěžovatelka tak svým postupem zabránila řádnému projednání žaloby krajským soudem a je tak evidentní, že před podáním ústavní stížnosti řádně nevyčerpala všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně namítaných práv. Podaná ústavní stížnost je tak ve vztahu k napadeným rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 17. srpna 2015 č. j. 26721-3/2015-900000-304.1, Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 26. února 2015 č. j. 11736/2015-590000-12 a rozhodnutí Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 19. března 2014 č. j. 15607-6/2014-590000-72, návrhem nepřípustným.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
10. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými tvrzeními stěžovatelky a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
11. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu, musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Přitom zákon stanoví, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (§71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek odstraněn, a to jedině ve lhůtě pro podání žaloby. Po marném uplynutí lhůty k podání žaloby se absentující žalobní body stávají neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Soud není přitom povinen v těchto případech vždy vyzývat žalobce k odstranění takové vady podle §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento postup koncipován.
12. Nejvyšší správní soud konstatoval, že žaloba stěžovatelky neobsahovala žádný žalobní bod, toliko v ní bylo uvedeno, že napadeným rozhodnutím byla dotčena na svých právech, aniž by bylo specifikováno, z jakých důvodů. Pouhé uvedení znění výroku není dostačující ke konkretizaci skutkových okolností. Ani skutečnost, že stěžovatelka uvedla, že řízení bylo postiženo řadou procesních pochybení, zejména neprovedením zásadního důkazu, příp. tím, že celní orgány neposuzovaly důkazy ve prospěch stěžovatelky, nemůže obstát jako žalobní bod. Jedná se pouze o obecné a nekonkrétní konstatování, bez náležitého upřesnění, o jaký zásadní důkaz se mělo jednat, které důkazy byly celními orgány ignorovány, a jakým způsobem tato tvrzení a pochybení ovlivnila zákonnost napadeného rozhodnutí. Postup krajského soudu, který žalobu odmítl pro absenci žalobních důvodů, shledal Nejvyšší správní soud zcela v souladu se zákonem, přičemž v něm, s ohledem na konstatování judikatury správních soudů, nelze spatřovat ani znaky přepjatého formalismu.
13. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
14. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech [srov. nález ze dne 4. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 428/06 (N 215/51 SbNU 673). Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci ve věci rozhodující soudy tuto zásadu nerespektovaly, a neshledal ani mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení správním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
15. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu