ECLI:CZ:US:2016:1.US.3221.16.1
sp. zn. I. ÚS 3221/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti SKLOFORM a. s., se sídlem Nová Ves nad Lužnicí 1, 378 09 Nová Ves nad Lužnicí, zastoupené JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem Španielova 1267, 163 00 Praha 6, proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 10 EXE 4177/2012-133 ze dne 1. 9. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že pověřený soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph. D., Exekutorský úřad Praha 5, vydal v rámci exekučního řízení vedeného proti stěžovatelce jako povinné příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 067 EX 3418/12-387 ze dne 16. 3. 2016, ve kterém jsou ve výroku 11. tohoto příkazu vyčísleny náklady exekuce a náklady oprávněného tak, že odměna exekutora činí 411 050 Kč, hotové výdaje činí 3 500 Kč, z toho DPH činí 87 055,50 Kč a náklady právního zastoupení oprávněného v exekučním řízení činí 35 973,30 Kč. Proti danému příkazu k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka dle §88 odst. 3 exekučního řádu (dále též "ex. ř.") námitky ze dne 20. 6. 2016. Vzhledem k tomu, že jmenovaný soudní exekutor námitkám nevyhověl, postoupil je exekučnímu soudu, kterým je v daném případě Okresní soud v Jindřichově Hradci. Ten o námitkách stěžovatelky rozhodl v záhlaví označeným usnesením, kterým napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil pouze ve výroku II tak, že náklady právního zastoupení oprávněného v exekučním řízení činí 29 221,50 Kč (a nikoli 35 973,30 Kč), jinak námitky ve zbývajícím rozsahu zamítl.
Proti rozhodnutí exekučního soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že dosud exekuční soud k jí podaným námitkám příkazy k úhradě nákladů exekuce stanovící odměnu soudního exekutora v plné výši vždy rušil s poukazem na nutnost snížení odměny o 50 % s poukazem na jistou dobrovolnost plnění stěžovatelky na účet soudního exekutora. Jestliže však nyní soud rozhodl opačně, třebaže příkaz byl i tentokráte odůvodněn stejně, aniž by tuto změnu svého postoje blíže ozřejmil, postupoval v rozporu s právem stěžovatelky na legitimní očekávání, a ve svém důsledku tak zasáhl i do jejího vlastnického práva. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se již ve své judikatuře zabýval identickou situací, tedy odesláním plnění povinným soudnímu exekutorovi v poslední den lhůty k dobrovolnému splnění dle §46 odst. 5 ex. ř. prostřednictvím poskytovatele platebních služeb. V usnesení sp. zn. I. ÚS 1697/14 ze dne 8. 7. 2014 (dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz), na které ostatně exekuční soud v napadeném rozhodnutí také odkázal, Ústavní soud uvedl, že ve své judikatuře rozlišuje mezi situací, kdy povinný plnil zcela dobrovolně předtím, než se o nařízení exekuce dozvěděl, a případem, kdy plnění vymáhané povinnosti vykazuje jisté znaky dobrovolnosti, byť k němu došlo až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. V prvém případě, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce (resp. vyrozumění o zahájení exekuce), Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová (srov. nález ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 nebo nález ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09). Ve druhém případě aplikuje zásady odměňování exekutorů vyjádřené v nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06, dle kterých je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Ústavní soud dovodil, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba ohodnotit sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, jak to předpokládá §11 odst. 1 exekutorského tarifu (srov. nález ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 233/09 a nález ze dne 9. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 1994/09). Z výše uvedeného plyne, že je-li plněno později, žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nijak nesporuje, že vymáhanou povinnost nesplnila před doručením vyrozumění soudního exekutora o zahájení exekuce a že pozdější plnění nedošlo soudnímu exekutorovi ve lhůtě jím stanovené ve výzvě ke splnění vymáhané povinnosti, ale až den po uplynutí této lhůty, a proto o dobrovolnosti plnění ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu nelze hovořit. Soudnímu exekutorovi tudíž náleží odměna v plné výši.
Nárok soudního exekutora na odměnu a náhradu hotových výdajů v plné výši nelze dle názoru Ústavního soudu zpochybňovat ani zde tvrzením o absenci jeho zásluh na vymožení uložené povinnosti. Je pravdou, že Ústavní soud ve vzpomínaném nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 konstatoval, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud nepovažoval za ústavně konformní, aby do základu odměny exekutora byla zahrnuta i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce. Za ústavně nekonformní pak Ústavní soud označil též tu skutečnost, že tehdy platná právní úprava neobsahovala žádný "výchovný prvek", s jehož využitím by bylo možno ocenit, že povinný dlužník splnil sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Na tento požadavek Ústavního soudu zákonodárce reagoval přijetím aktuálně účinné právní úpravy, dle níž je soudní exekutor povinen zaslat povinnému spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce výzvu k dobrovolnému plnění, v níž povinného zároveň poučí, že splní-li vymáhanou povinnost ve lhůtě třiceti dnů od doručení této výzvy a zároveň uhradí zálohu na snížené náklady exekuce, vydá exekutor neprodleně příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž tyto vyčíslí ve snížené výši, tj. ve výši 50 %, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky [srov. §46 odst. 6 ex. ř. a §11 odst. 1 písm. a) a §13 odst. 3 exekučního tarifu]. Přijetím této právní úpravy tak bylo vyhověno požadavku Ústavního soudu, aby povinnému byla poskytnuta možnost splnit vymáhanou povinnost "dobrovolně", byť až po zahájení exekuce, a vyhnout se tak nepřiměřené majetkové újmě spočívající v povinnosti uhradit náklady exekuce v plné výši. Podmínky, při jejichž splnění se soudní exekutor může po povinném domáhat toliko úhrady snížených nákladů exekuce, pak byly zákonodárcem jasně vymezeny a stěžovatelka o nich byla také poučena (§46 odst. 6 ex. ř.). Stěžovatelka však plnila soudnímu exekutorovi až v poslední den zákonné lhůty, a to prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, takže plnění se nedostalo do dispozice soudního exekutora včas. Přitom neuvedla, co jí bránilo poslat předmětné plnění dříve tak, aby se dostalo do rukou soudního exekutora v zachované lhůtě. Nebyla-li tedy sama stěžovatelka v rámci exekučního řízení dostatečně bdělá ochrany svých práv, nemůže jí být nyní ochrana poskytnuta ani ze strany Ústavního soudu.
Jakkoli se postup soudního exekutora jeví stěžovatelce tvrdým, nejde s ohledem na výše řečené o postup, který by nerespektoval výše zmíněnou judikaturu Ústavního soudu či se vymykal zákonu, a který by si tak žádal kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu