ECLI:CZ:US:2016:1.US.3227.15.1
sp. zn. I. ÚS 3227/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Sergiiho Shvetse, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Praha 6 - Dejvice, Jugoslávských partyzánů 1603/23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2015 č. j. 4 Azs 172/2015-21 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2015 č. j. 1 A 37/2015-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných (správních) soudů.
2. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2015 č. j. 4 Azs 172/2015-21 byla zamítnuta kasační stížnost do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2015 č. j. 1 A 37/2015-30, kterým došlo k zamítnutí žaloby stěžovatele proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 4. 5. 2015 č. j. CPR-11852-4/ČJ-2015-930310-V242. Odvolací správní orgán pro opožděnost zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 1. 3. 2015 č. j. KRPA-80058-18/ČJ-2015-000022 o správním vyhoštění a dalších povinnostech stěžovatele.
3. Správní soudy konstatovaly, že stěžovatel rozhodnutí o správním vyhoštění osobně převzal dne 1. 3. 2015 a svým podpisem potvrdil, že mu v plném rozsahu porozuměl. Odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal až po uplynutí stanovené lhůty a s odvoláním současně spojil i žádost o navrácení v předešlý stav. Stěžovatel pak dobrovolně plnil další povinnosti plynoucí ze správního rozhodnutí. Během jednání se správním orgánem prvního stupně neuvedl žádnou zdravotní poruchu. Z doložených lékařských zpráv se nepodávalo, že by se stěžovatel nacházel v době doručení správního rozhodnutí o vyhoštění ve zhoršeném psychickém stavu, pro který by nebyl schopen pochopit význam rozhodnutí a poučení o možnosti podat odvolání v rámci lhůty 5 dnů od doručení správního aktu. Podle názoru správních soudů proto u stěžovatele nebyly dány důvody, které by mu bránily v podání včasného odvolání a které by odůvodnily žádost o prominutí zmeškání úkonu.
II.
Obsah ústavní stížnosti
4. V ústavní stížnosti bylo argumentováno protiústavním a formalistickým postupem správního orgánu ve věci správního vyhoštění. Stěžovatel namítal, že správními orgány je využívána snížená jazyková schopnost zadržených cizinců k tomu, aby došlo k podpisu prohlášení o vzdání se práva na odvolání. Ze strany správních orgánů tak dochází mj. k porušení zásady poučovací a zásady služby veřejnosti. Správní orgány i soudy v posuzovaném případě dále pochybily, pokud nevzaly v potaz okolnost, že stěžovatel trpí diagnostikovanou poruchou osobnosti, pro kterou je dána pochybnost o jeho rozpoznávací schopnosti. Zdravotní a psychický stav totiž ovlivnil konání stěžovatele v řízení o správním vyhoštění. Závěrem ústavní stížnosti pak stěžovatel podotkl, že si jako jeden z občanů Ukrajiny, tvrdě pracující síly, nezasluhuje takto formalistický přístup veřejné správy.
III.
Právní posouzení
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
6. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
7. Obecné (správní) soudy vyložily v posuzovaném případě právní otázku (ne)včasnosti stěžovatelova odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění. Právní závěry řádně odůvodnily v napadených rozhodnutích, která nelze označit za formalistická nebo rozporná s obecnými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Rozhodnutí o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu o zamítnutí odvolání pro opožděnost nevybočuje z ústavních kautel. Ústavní soud nemá pravomoc zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, které postupovaly v rovině podústavního práva a nedopustily se ústavního excesu.
9. Soudy ústavně konformně popsaly, proč vyhodnotily žalobu proti rozhodnutí správního orgánu jako nedůvodnou. Argumentace obecných soudů o uplynutí lhůty k podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění a o neprominutí zmeškání úkonu nedosáhla rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv.
10. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu