ECLI:CZ:US:2016:1.US.3240.16.1
sp. zn. I. ÚS 3240/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Ammera, se sídlem Národní 3563/46, Hodonín, zastoupeného JUDr. Janou Bärovou, advokátkou se sídlem Opletalova 5, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 184/2016-76 ze dne 28. 7. 2016 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně č. j. 7 C 113/2016-32 ze dne 28. 4. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí, tedy nákladového výroku okresního soudu a jej potvrzujícího výroku krajského soudu pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále poukázal na rozpor napadených rozhodnutí s čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že napadeným usnesením okresní soud jako soud prvního stupně zastavil řízení a uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 19.900 Kč. Proti výroku o náhradě nákladů řízení si podal stěžovatel odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud napadený výrok změnil tak, že žalobcům se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Poukázal především na dohodu účastníků, obsaženou v předávacím protokolu ze dne 5. 4. 2016, obsahující ujednání, že strany nemají vůči sobě žádné závazky a pohledávky plynoucí ze smlouvy o pronájmu prostoru k podnikání, s výjimkou nákladů na služby za měsíc březen 2016. Strany prohlásily, že podpisem předávacího protokolu jsou mezi nimi veškeré závazky a pohledávky plynoucí z této smlouvy vyrovnány. Stěžovatel vyjádřil před obecnými soudy přesvědčení, že do výčtu veškerých pohledávek a závazků patří i eventuální náhrada nákladů soudního řízení, jehož předmětem byla smluvní pokuta, kterou stěžovatel pod tlakem okolností uznal a uhradil. Dále stěžovatel namítl, že nebyl ze strany žalobců nikdy řádně vyzván k úhradě smluvní pokuty, a žalobcům tudíž neměla být v tomto řízení přiznána náhrada nákladů. Jednání žalobců pak stěžovatel v řízení před obecnými soudy označil jako jednání v rozporu s dobrými mravy a v rozporu se základní zásadou občanského práva uvedenou v §6 občanského zákoníku, spočívající v povinnosti jednat v právním styku poctivě. Pro případ, že by odvolací soud i přes uvedené námitky dovodil, že náhrada nákladů řízení žalobcům náleží, stěžovatel namítl, že správně měla být sazba mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby stanovena částkou 1.500 Kč za 3 úkony právní služby. Náhrada nákladů představuje maximálně částku 6.400 Kč, sestávající z částky 5.400 Kč za právní zastoupení a částky 1.000 Kč za zaplacený soudní poplatek. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí aproboval rozhodnutí soudu okresního, který přiznal náhradu žalobcům, neboť tito vzali důvodně podanou žalobu zpět pro chování stěžovatele, který až po podání žaloby požadovanou částku uhradil. Důvodnost podání žaloby je totiž v tomto případě nutno posuzovat důsledně procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavku žalobců. Z tohoto pohledu je nutno žalobu považovat za důvodně podanou i pro případ, že žalovaný uspokojil požadavek žalobců, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost. Uhradil-li tedy žalovaný žalovanou částku až po podání žaloby, stíhá jej povinnost nahradit žalobcům náklady, které jim v tomto řízení vznikly. Výši náhrady nákladů řízení pak soud prvního stupně podle krajského soudu stanovil správně, neboť tato sestává z odměny za 3 společné úkony právní služby po 6.000 Kč při zastupování pěti osob (§12 odst. 4 advokátního tarifu), 3 režijních paušálů po 300 Kč a zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000 Kč. Výzva k úhradě žalované částky ve smyslu §142a odst. 1 o. s. ř. byla právním zástupcem žalobců stěžovateli řádně zaslána, a to v době, kdy na základě udělených plných mocí zastupoval již všech pět žalobců.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti se závěry obecných soudů polemizuje a shledává je protiústavními. Stěžovatel se domnívá, že prohlásí-li smluvní strana vůči druhé, že již nemá vůči ní žádné pohledávky plynoucí ze smlouvy či v souvislosti s ní, pak do výčtu veškerých pohledávek a závazků plynoucích ze smlouvy jednoznačně patří i náhrada nákladů soudního řízení, která je příslušenstvím pohledávky. Náhrada nákladů řízení byla stanovena v nesprávné výši, neboť na straně žalobců nebylo více účastníků, ale pouze účastník jeden, neboť podíloví spoluvlastníci vystupují navenek jako jediná osoba, která činila vždy jen 1 úkon. Odvolací soud se podle stěžovatel nevypořádal se všemi jeho argumenty, a to i přesto (či právě proto) že si byl vědom toho, že jeho rozhodnutí již nepodléhá žádnému dalšímu přezkumu, vyjma eventuálního přezkumu Ústavním soudem. Stěžovatel má za to, že odvolací soud se měl v souladu s judikaturou Ústavního soudu zabývat všemi odvolacími námitkami stěžovatele a současně zvážit, zda neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení. Obecné soudy se odchýlily od ustálené judikatury Ústavního soudu v oblasti náhrady nákladů řízení a odměny za zastupování, z níž vyplývá, že je spravedlivé, aby odměna za zastupování žalobce advokátem byla určena tak, aby výše odměny za zastupování zpravidla nepřesáhla jednonásobek vymáhané jistiny. V daném případě však odměna za zastupování přesáhla vymáhanou jistinu skoro čtyřikrát.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecný soud ve svém napadeném rozhodnutí nedopustil. Odvolací soud se sice krátce, ale jasně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a vysvětlil, proč potvrdil závěry okresního soudu. Ani námitka stěžovatele, že Ústavní soud moderoval výši náhrady nákladů řízení v souvislosti s výší vymáhané částky, neobstojí. Tento svůj závěr přijal Ústavní soud pouze v případech řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, nikoli paušálně pro všechny případy.
7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu