ECLI:CZ:US:2016:1.US.3263.16.1
sp. zn. I. ÚS 3263/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Miroslava Veselého, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Nádražní 344/23, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2309/2016-139 ze dne 28. 6. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze usnesením č. j. 20 Co 526/2015-97 ze dne 30. 12. 2015 potvrdil usnesení Okresního soudu v Benešově č. j. 11 C 57/2015-88 ze dne 20. 11. 2015, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o určení vlastnictví k blíže určeným nemovitostem a o jejich vyloučení z exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Ivem Erbertem, Exekutorský úřad Praha-východ pod sp. zn. 149 EX 6843/13. Následné dovolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší soud odmítl vpředu uvedeným usnesením dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), když shledal, že stěžovatel adekvátním způsobem nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, přičemž jejich naplnění není odvoditelné ani obsahovou interpretací dovolání.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že dovolací soud nevyřešil jeho námitky v podaném dovolání a rozsudek Krajského soudu v Praze "přikryl". Stěžovatel dále obsáhle cituje ze svého dovolání, odvolání, jakož i občanského soudního řádu a tvrdí, že za situace, kdy uplatnil ve svém dovolání konkrétní dovolací důvody podřaditelné pod ustanovení §241a o. s. ř. a tyto řádně odůvodnil, přičemž šlo o námitky konkrétního porušení základních lidských práv a svobod v důsledku postupu odvolacího soudu, neměl dovolací soud podané dovolání odmítnout, ale měl je věcně projednat.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že Nejvyšší soud nepochybil, pakliže odmítl dovolání stěžovatele s odkazem na absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, které nemohl odvodit ani obsahovou interpretací stěžovatelova dovolání, poněvadž stěžovatel ve svém dovolání toliko opakoval argumentaci již uplatněnou v rámci předchozího řízení u nalézacího a odvolacího soudu. Dovolání tedy bylo zjevně nekvalifikované, což ostatně plyne z celého jeho obsahu, a proto také dovolací soud reagoval na stěžovatelovo dovolání stručně. Stejně lze pak charakterizovat i nynější ústavní stížnost, v níž stěžovatel obsáhle cituje ze svých předchozích podání.
Navzdory nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání Nejvyšší soud nad rámec uvedl, že právní posouzení provedené odvolacím soudem v otázce (ne)poučení stěžovatele o možnosti podat žádost o ustanovení advokáta dle §30 odst. 1 o. s. ř. odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž zmíněné poučení není adresováno každému účastníku řízení bez ohledu na jakékoli okolnosti, ale jen tomu účastníku, u nějž osvobození od soudních poplatků podle §138 o. s. ř. přichází v úvahu, což ovšem nebyl případ stěžovatele. Ústavní soud tak nemohl dospět k závěru, že by Nejvyšší soud svým postupem jakkoli zkrátil stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu