ECLI:CZ:US:2016:1.US.3390.16.1
sp. zn. I. ÚS 3390/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Veronikou Urbánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hradiska 5, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 5 C 371/2014 ze dne 16. 6. 2015, usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 188/2015 ze dne 20. 11. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 25 Cdo 1564/2016-157 ze dne 22. 6. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že se stěžovatel žalobou podanou k Okresnímu soudu v Hodoníně domáhal přiznání náhrady léčebných výloh a škody na zdraví, které mu vznikly v příčinné souvislosti s dopravní nehodou ze dne 7. 7. 2011. V rámci řízení žádal stěžovatel též o osvobození od soudního poplatku z žaloby, který mu byl vyměřen ve výši 60 000 Kč. Napadeným usnesením Okresního soudu v Hodoníně bylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudního poplatku ve výši 50% a toto usnesení bylo potvrzeno napadeným usnesením Krajského soudu v Brně i napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Obecné soudy zkoumaly stěžovatelem tvrzené majetkové poměru, jeho příjmy, výdaje, zdravotní stav i jeho sociální a rodinnou situaci, přiznaný rozsah osvobození ve svých rozhodnutích odůvodnily.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že mu v příčinné souvislosti s dopravní nehodou vznikly trvalé následky v podobě ochrnutí dolní poloviny těla s inkontinencí stolice, neurogenním močovým měchýřem, s poruchou erekce. U stěžovatele se projevuje kožní necitlivost u více jak poloviny těla, trpí trvalými píchavými bolestmi žeber a omezením hybnosti hrudní páteře, při vyprazdňování moči je odkázán na autokatetrizaci, může pohybovat jen na vozíku, není a nebude nikdy schopen samostatné chůze. Jeho samostatný pohyb na vozíku je a bude možný jen v bezbariérovém prostředí, v terénu potřebuje pomoc jiné osoby, jakož i při řadě běžných každodenních úkonů. Z medicínského hlediska následky úrazu podstatně změnily kvalitu života stěžovatele, tento byl v době zranění ve věku 28 let, ženatý, s jedním dítětem. Následky zásadně změnily jeho pracovní schopnost, v tomto stavu nebude schopen dělnické profese a je odkázán na plný invalidní důchod. Stěžovatel dále doložil soudu výši svých příjmů. Stěžovatel má za to, jeho výdělkové a majetkové poměry odůvodňují osvobození od soudního poplatku zcela, nebo o vyšší poměrnou část soudního poplatku než je 50%. Všechna napadená soudní rozhodnutí nepřihlédla k zavinění žalovaného, a tyto okolnosti nebyly považovány společně s výdělkovými, majetkovými a rodinnými poměry za důvod pro posouzení věci jako případu hodného mimořádného zřetele, který by odůvodňoval plné osvobození od soudního poplatku. Žalovaný svou dle odsuzujícího rozsudku hazardní jízdou překračující povolenou rychlost o 40 km/h způsobil stěžovateli těžké poškození zdraví a dalšímu spolujezdci dokonce smrt. Vzhledem k uvedenému a minimálním příjmům a majetku stěžovatele představuje dle jeho názoru požadavek na zaplacení soudního poplatku ve výši 30 000 Kč bránění v přístupu k soudu. Dále stěžovatel polemizuje i se závěrem nalézacího a odvolacího soudu, že není od soudního poplatku osvobozen přímo ze zákona. Stěžovatel je toho názoru, že by náklady vynaložené na pořízení nového pozemku v jeho případě měly být posuzovány jako součást újmy na zdraví, neboť kdyby neutrpěl újmu na zdraví, nebyl by nucen zakoupit nový pozemek ke stavbě bezbariérové nemovitosti. Dále je dle názoru stěžovatele restriktivní výklad zákona č. 549/1991 Sb., o který se napadená rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího opírají, projevem přílišného formalismu.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Stěžovatel pouze pokračuje s polemikou se závěry obecných soudů, které však jsou dostatečně odůvodněny. Jeho námitky tak nedosahují ústavního rozměru.
8. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu