ECLI:CZ:US:2016:1.US.3393.16.1
sp. zn. I. ÚS 3393/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Věznici Jiřice, P.O. BOX 8, Lysá nad Labem, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016 č. j. 3 Tdo 822/2016-27, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. března 2016 č. j. 55 To 29/2016-450 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 2 T 46/2015-405, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 11. 2015 č. j. 2 T 46/2015-405 byl stěžovatel uznán vinným ze zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 trestního zákoníku a dvou zločinů pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §187 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byl dále zavázán uhradit nezletilé poškozené Š. Ž. nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč a nezletilé poškozené N. D. nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč.
2. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. 3. 2016 č. j. 55 To 29/2016-450 bylo stěžovatelovo odvolání v dané věci zamítnuto a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016 č. j. 3 Tdo 822/2016-27 bylo odmítnuto také jeho dovolání.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že obecné soudy při shledání jeho viny ve skutku č. 1 napadeného rozsudku soudu prvního stupně vycházely z výpovědi samotné poškozené K. P., a dále ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, zvláštní specializace dětská psychiatrie a doplňku tohoto posudku znalců Prof. Petra Weisse, Ph.D., DrSc. a MUDr. Jiřiho Kutiny z 13. 4. 2014 a 15. 5. 2014. Dle názoru stěžovatele přetrvávají pochybnosti o pravdivosti výpovědi poškozené P. v tom směru, že celou věc nikomu nesdělila, nikde ji nenahlásila a celá záležitost začala být řešena z podnětu svědka J. S. Další pochybnosti ohledně věrohodnosti poškozené P. prý plynou z toho, že v první výpovědi z přípravného řízení hovoří o jednom případě pohlavního styku a o dalších udajných stycích se zmiňuje až později. Stěžovatel zcela popírá, že by měla K. P. docházet po dobu 3 měsíců do jeho ateliéru, kde mělo nejprve probíhat fotografování a následně ji měl stěžovatel vždy zneužít. K. P. prý během celého trestního řízení nedoložila fotografie, které měly být vyfoceny během inkriminovaného období. Naopak k incidentům, které se měly opakovat, stěžovatel soudu prvního stupně předložil fotografie, které pořizoval v předmětném období 3 měsíců, ze kterých je patrné, že si poškozená vymýšlí data, jelikož v určité dny byl stěžovatel na jiném místě České republiky, což je patrné z údajů na fotkách.
4. Ke skutku v případě poškozené Š. Ž. stěžovatel uvedl, že se jedná o nedorozumění, jelikož během focení ji prý jen lechtal, aby nebyla smutná z toho, že na focení nedorazil její otec. Stěžovatel je toho názoru, že jediná procesně použitelná výpověď poškozené Ž. z přípravného řízení byla do určité míry sugestivní, když dle názoru stěžovatele byly dotazy pokládány tak, že se dala očekávat prakticky jediná odpověď. K samotnému incidentu se poškozená Ž. vyjádřila tak, že to bylo nepříjemné, ale nikoliv bolestivé. Toto tvrzení dle stěžovatele prokazuje to, že ji lechtal, což jí mělo být nepříjemné; to se stěžovatel dozvěděl až během hlavního líčení od matky poškozené, která uvedla, že dcera nemá ráda lechtání.
5. Co se týče skutku č. 3 napadeného rozsudku ohledně N. D. je stěžovatel přesvědčen, že tento skutek nebyl prokázán; soud vyšel primárně z výpovědi poškozené a následně z druhé lékařské zprávy, uskutečněné až pět měsíců po údajném incidentu. Dále stěžovatel poukázal na výpověď svědka H., který se v inkriminované době nacházal ve vedlejší místnosti; o tom, co se mělo stát mu řekla poškozená, ale je prý nepravděpodobné, že by neprotestovala proti jednání stěžovatele a tento protest by svědek nezaslechl.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
8. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku; jinými slovy, k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje v zásadě jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces ve svém komplexu byl vskutku nespravedlivý.
9. Žádné pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se případem velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily; přitom podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy, napadá skutková zjištění a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly.
10. Odvolací soud neshledal žádné důvody pro jiné hodnocení důkazů než jak to učinil soud prvního stupně, jenž vycházel při zjišťování skutkového stavu především z výpovědí jednotlivých poškozených; obhajobě stěžovatele neuvěřil a výpovědi hodnotil jako věrohodné. Přitom však tuto věrohodnost ověřoval provedením dalších důkazů: výpovědi svědků, rodičů, příbuzných poškozených a jejich přátel či kamarádů prokazovaly okolnosti, za kterých se jednotlivé poškozené s prožitými událostmi těmto svědkům svěřovaly. Soud prvního stupně měl rovněž k dispozici znalecké posudky, hodnotící z psychiatrického či psychologického pohledu jednotlivé poškozené, jakož i jejich schopnost správně popsat prožitou událost. Žádný ze znalců nezjistil u kterékoli z poškozených sklony ke lhaní, konfabulaci nebo jakoukoli jinou psychickou poruchu, která by vedla k tomu, že nemohou věrně popsat události, kterým byly přítomny. Pokud jde o určité odchylky ve výpovědích, jedná se vzhledem k celku o marginálie, když svědci nemuseli těmto pro ně okrajovým záležitostem (např. že u stěžovatele nefungoval zvonek nebo že neuvedli zcela přesný čas události) připisovat takovou důležitost, jakou jim dávala obhajoba. Ani to, že na stěžovatele nutno formálně nahlížet jako na netrestaného podle odvolacího soudu neznamená, že jeho předchozí odsouzení za totožnou trestnou činnost je třeba zcela ignorovat; ve spojení s nyní posuzovanými skutky bezpochyby přinejmenším dokládá sklon stěžovatele k páchání trestné činnosti v sexuální oblasti ve vztahu k dětem mladším patnácti let.
11. Pokud jde o zpochybňovanou výpověď poškozené K. P., odvolací soud konstatoval, že dostatečně vysvětlila důvody, proč nepopsala všechny okolnosti trestného jednání stěžovatele již ve své první výpovědi v přípravném řízení; jednalo se o stud a sebeobviňování, přičemž bylo prokázáno výpověďmi svědků blízkých poškozené že jde o neprůbojnou a uzavřenou osobu, traumatizovanou jednáním stěžovatele. Rovněž výslech nezletilé Š. Ž. byl zcela správně uzpůsoben jejímu věku, aby byla co nejvíce chráněna před další traumatizací, čemuž byl přizpůsoben i charakter otázek. Nezletilá poškozená vypovídala v pro ni velmi citlivé a choulostivé záležitosti, ve které nebylo možno klást takové parametry na formulaci otázek jako v případě zletilých a sexuálně zralých osob. O pouhé "nevinné lechtání" poškozené, jak to interpretuje stěžovatel ve své obhajobě, či jeho záměně za "osahávání", však zcela zjevně nešlo.
12. Ústavní soud konstatuje, že důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit - bez důvodných pochybností - závěr o vině stěžovatele, kterou soudy správně dovodily z veškerých okolností konkrétního případu. Ani ve výrocích o trestu soudy nijak nepochybily. Také důvodnost nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy v penězích byla prokázána výpověďmi poškozených, jejich rodičů a znaleckými posudky (posttraumatický syndrom, poškození sexuálního vývoje) a výše finančních částek není přemrštěná, a to i s odkazem na přijatou metodiku občanského a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu.
13. Povinností Ústavního soudu je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů, svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takové situaci v dané věci rozhodně nedošlo a nebyly zjištěny žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny.
14. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
15. Za těchto okolností je bezpředmětné rovněž stěžovatelovo přání či trvání na tom, aby ve věci bylo konáno ústní jednání před Ústavním soudem (§44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu