ECLI:CZ:US:2016:1.US.3405.15.1
sp. zn. I. ÚS 3405/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Rucka, zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Klíčová 199/2, Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2015 č. j. 21 Cdo 3311/2015-220 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá, že dovolacím soudem měla být vyřešena zcela jinak otázka, zda je podstatnou změnou poměrů zhoršený zdravotní stav stěžovatele "z obecných příčin", které jej vylučují z původní profese lamače v podzemí. Stěžovatel tvrdí, že se dovolací soud odmítl takto nastolenou právní otázkou v dovolacím řízení zabývat, resp. jím nastolená právní otázka nezaložila přípustnost dovolacího řízení.
2. Ve věci stěžovatele o žalobě na zaplacení 195 412 Kč s příslušenstvím z titulu výplaty ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti rozhodoval v prvním stupni Okresní soud v Tachově, který rozsudkem ze dne 11. 6. 2014 č. j. 22 C 314/2012-154 žalobu zamítl; rozsudkem ze dne 4. 11. 2014 č. j. 22 C 314/2012-177 doplnil rozsudek tak, že zamítl též žalobu na uložení povinnosti společnosti DIAMO s. p. (dále jen "žalovaný") hradit v budoucnu měsíčně 27 916 Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku. Rozhodnutí soudu vycházelo jak z lékařských zpráv, tak i z vyžádaných znaleckých posudků (též revizních), přičemž soud dospěl k závěru, že stěžovateli diagnostikovaná "obecná" onemocnění, která však nejsou v přímé souvislosti se zjištěnou a uznanou nemocí z povolání, by mu sama o sobě znemožňovala práci lamače v podzemí. Z tohoto důvodu rozhodl, že ve věci nastala podstatná změna poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., v tehdy platném znění dopadající na pracovněprávní vztah stěžovatele a žalovaného.
3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 3. 2015 č. j. 12 Co 346/2014-193 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že stěžovatel by nebyl schopen vykonávat práci lamače v podzemí uranových dolů pro obecné onemocnění, a to ani za předpokladu, že by netrpěl nemocí z povolání zjištěnou v lednu 1990. Proto ztratil stěžovatel nárok na výplatu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a po přiznání invalidního důchodu.
4. Nejvyšší soud usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
6. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny.
7. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
8. V nyní posuzovaném případě se jedná o soukromoprávní spor. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením jím nastolené právní otázky zásadního významu Nejvyšším soudem (pozn.: dovolání jako nepřípustné odmítnuto), přičemž obsah ústavní stížnosti se jinak sestává převážně ze skutkových tvrzení. V tomto směru Ústavní soud podotýká, že nároky kladené Nejvyšším soudem na náležitosti dovolání spočívající ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti jsou v judikatuře Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 257/15 nebo usnesení ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1789/15) aprobovány a pouze ve zcela výjimečných případech může dojít ke kasaci rozhodnutí, jímž se dovolání účastníka řízení odmítá (srov. např. nález 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ).
9. Ústavní soud konstatuje, že o takový případ se nyní nejedná. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dostatečně srozumitelně zdůvodnil své závěry stran posouzení nastolené právní otázky. Nadto nelze z pohledu Ústavního soudu opomenout podústavní dimenzi případu, když ani ústavní stížnost sama o sobě neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci, jejíž absenci nelze nahrazovat odkazy na judikaturu obecných soudů ani skutkovými tvrzeními. Nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím dovolacího soudu o nákladech řízení pak není v ústavní stížnosti zdůvodněn vůbec.
10. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu