ECLI:CZ:US:2016:1.US.3430.15.1
sp. zn. I. ÚS 3430/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky SLAVONA, s. r. o., se sídlem Stálkovská 258, Slavonice, zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2015 č. j. 8 Co 1165/2015-154 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo zasaženo její základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka namítala, že zásahem odvolacího soudu byla poskytnuta v rozporu s dobrými mravy soudní ochrana účastníkovi řízení, který svým jednáním způsobil úmyslně škodu, přičemž toto jednání bylo jednáním šikanózním a jednáním, které nemohlo žalovanému Zdeňkovi Kolingerovi (dále jen "žalovaný") jakýmkoliv způsobem ve vztahu se stěžovatelkou prospět. Současně byla poskytnuta soudní ochrana účastníkovi řízení, který zcela zjevně porušil prevenční povinnost, a to povinnost počínat si tak, aby jiným bezdůvodně nevznikala škoda. Porušení práva vlastnit majetek stěžovatelka spatřuje v tom, že ze strany odvolacího soudu nebyla stěžovatelce poskytnuta ochrana jejích legitimních nároků na náhradu způsobené škody a tedy legitimní očekávání, že se její majetek bezdůvodným a úmyslným jednáním žalovaného nesníží.
2. Krajský soud svým rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. 2. 2015 č. j. 8 C 278/2014-60 tak, že zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 27 714 Kč s příslušenstvím. Současně uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že na zjištěný skutkový stav je zapotřebí aplikovat §2909 zákona čl. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a to část věty za středníkem - tedy že "škůdce" vykonává své právo. Své právo podle úvahy soudu vykonává žalovaný i tehdy, obrátí-li se se svou stížností na konkrétní certifikační úřad. Není přitom podstatné, zda je stížnost zákazníka důvodná či nedůvodná, ale je podstatné, zda podáním stížnosti sledoval jako hlavní účel poškození jiného - stěžovatelky jako zhotovitelky, zda tedy šlo o jednání šikanózní. Provedenými důkazy bylo podle soudu prokázáno, že jediným úmyslem žalovaného bylo vyřešení jeho problému s (podle jeho názoru) vadně namontovanými okny, nikoliv poškození stěžovatelky. Stran provedení mimořádného auditu soud dodal, že žalovaný s jeho provedením pouze souhlasil, což není pokyn k jeho provedení.
3. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
4. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
5. Výjimkou - v rovině hmotněprávního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů vedené v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
6. Podle Ústavního soudu není možné obecnému soudu vytknout nedostatky, které namítá stěžovatelka. Krajský soud se vyjádřil ke všem námitkám stěžovatelky a své úvahy, které jej vedly k závěru o zamítnutí žaloby, v odůvodnění rozhodnutí dostatečně rozvedl. Současně aplikoval na zjištěný skutkový stav věci adekvátní zákonné ustanovení. V záhlaví citované rozhodnutí obecného soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a porušení ústavně zaručených principů a práv stěžovatelky neshledal.
7. Okrajově Ústavní soud připomíná též svůj přístup ke smluvním závazkovým vztahům, resp. interpretaci smluv z hlediska hmotněprávních vztahů účastníků řízení, jelikož základem sporu stěžovatelky a žalovaného je právě smluvní závazkový vztah a z něj vyplývající práva a povinnosti obou stran. Interpretace smluv jako projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů je úkolem obecných soudů a zásah Ústavního soudu zde připadá v úvahu jen výjimečně v případech, kdy by postupem obecných soudů došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv (viz například usnesení ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1886/13). Podrobněji o aplikaci čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s tvrzeným porušením hmotného (podústavního) práva pojednává Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 733 a násl., zejména body 24-26 a zprostředkovaně též body 47, 49 k výše citovanému článku Listiny.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu