ECLI:CZ:US:2016:1.US.3482.16.1
sp. zn. I. ÚS 3482/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele MAVA spol. s r.o., IČO 48397555. se sídlem Sovova 1291/5, Ostrava - Vítkovice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Bartlem, CSc., advokátem se sídlem Sokolská tř. 871/6, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 8. 2016, č. j. 48 EXE 1327/2016-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že napadeným usnesením vydaným na základě námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, v níž byl stěžovatel oprávněným, tak, že se náklady exekuce nově určují částkou 8 167,50 Kč s tím, že část těchto nákladů ve výši 1 210 Kč bude uhrazena ze zálohy na náklady exekuce složené stěžovatelem. Ve zbytku (tedy zrušení příkazu k úhradě nákladů exekuce) bylo původní rozhodnutí potvrzeno.
2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti se závěry napadeného usnesení polemizuje a shledává je neústavním. Zálohu ve výši 1 210 Kč zaplatil stěžovatel na základě výzvy Exekutorského úřad Ostrava ze dne 11. 4. 2016 č. j. 024 EX 471/16-16 vzhledem k pohrůžce zastavení předmětné exekuce v případě jejího nezaplacení. Podle názoru stěžovatele nepřicházelo v úvahu zastavení předmětné exekuce pro nedostatek majetku povinného, když povinný v roční závěrce vykázal zisk, resp. hospodářský výsledek před zdaněním za rok 2014 - 13,559 mil. Kč a za rok 2015 - 4,165 mil. Kč - podle sbírky listin v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě. Dále pak nesouhlasí s tím, že byl exekutorovi přiznán náklad za opakované šetření 5x po 15 minutách v sídle povinného, neboť to nebylo podrobněji vysvětleno. Dále stěžovatel polemizuje s tím, že soud v napadeném usnesení tvrdí, že cesta ze sídla exekutora do sídla povinného trvá půl hodiny,(to je údajně soudu známo z úřední činnosti) není však patrno, zda uvedený časový údaj platí pro pěší chůzi, automobil, autobus, vlak, čímž se soud zpronevěřil tomu, že vyúčtování každého cestovního příkazu musí být přesné, konkrétní a přezkoumatelné.
3. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
4. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecný soud ve svém napadeném rozhodnutí nedopustil.
6. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu