ECLI:CZ:US:2016:1.US.3492.15.1
sp. zn. I. ÚS 3492/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Holubcové, zastoupené Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Masarykova 95, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 7. 2015 č. j. 14 Co 331/2015-117 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem tvrzením, že jím bylo zasaženo zejména do práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny). V ústavní stížnosti tvrdila hned několik skutečností, kterými obecné soudy podle jejího názoru porušily její základní práva garantovaná Listinou. Předně namítala, že nyní vymáhaná částka (bianco směnka zajišťující úvěrovou smlouvu) již fakticky byla předmětem dříve skončené exekuce a jde tedy o dvojí plnění téže - v exekuci již vymožené - pohledávky (úvěrové smlouvy). Obecné soudy však její námitky týkající se nezákonnosti vymáhané pohledávky, výše úroků či zneužití institutu směnky nevyslyšely, čímž neposkytly stěžovatelce v postavení spotřebitele potřebnou ochranu. Dále stěžovatelka namítala, že obecné soudy se nedostatečně vypořádaly s doručováním směnečného platebního rozkazu. Stěžovatelka se v době, kdy byl směnečný platební rozkaz doručován, přestěhovala, a proto se na adrese svého dřívějšího pobytu (kam bylo však doručováno) nezdržovala. Přesto směnečný platební rozkaz nabyl právní moci a stěžovatelka se o jeho existenci dozvěděla teprve až v souvislosti s probíhající exekucí o dva roky později.
2. Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení exekuce. Konstatoval, že v řízení o zastavení exekuce nelze přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí soudu, které je aktem aplikace práva, a je vybaveno účinky právní moci a závaznosti (§159 o. s. ř.). Námitky stěžovatelky podle soudu směřují téměř výhradně proti věcné správnosti exekučního titulu (směnečný platební rozkaz). K další námitce stěžovatelky stran vymáhání pohledávky oprávněným (společností CACTON LIMITED) v rozporu s dobrými mravy soud uvedl, že rozhodnutí o návrhu na nařízení exekuce je rozhodnutím o úkonu procesněprávním, jeho posuzování podle hmotněprávního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku je tudíž nepřípustné. Soud se též zabýval tvrzením stěžovatelky, podle něhož předmětnou exekucí vymáhanou pohledávku již uhradila, a to v rámci (jiné) exekuce vedené proti její osobě na podkladě rozhodčího nálezu. V tomto směru soud uzavřel, že stěžovatelka neprokázala, že pohledávka přiznaná rozhodčím nálezem je totožná s pohledávkou přiznanou exekučním titulem. Podle tvrzení oprávněného, jemuž lze podle soudu uvěřit, představuje vymáhaná částka sjednaný úrok z prodlení (sjednán ve výši 0,5 % denně z dlužné částky). Závěrem soud dodal, že ochrana spotřebitele je zajištěna v nalézacím řízení, tudíž všechny důvody uváděné stěžovatelkou v návrhu na zastavení exekuce, resp. podaném odvolání měla uplatnit v řízení nalézacím.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v napadeném usnesení. Ústavní stížnost označil za nedůvodnou.
4. Okresní soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v řízení o návrhu stěžovatelky bylo postupováno v souladu s ustálenou judikaturou a příslušnými právními předpisy. V době rozhodování neměla stěžovatelka v evidenci obyvatel zapsánu jinou doručovací adresu, nemá ji tam doposud. V řízení nebyla podle soudu porušena základní práva stěžovatelky, přičemž v podrobnostech odkázal na písemná vyhotovení rozhodnutí obecných soudů.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
6. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí. Současně Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, resp. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Ústavnímu soudu je známa pověst věřitele, společnosti CACTON LIMITED a rovněž pověst společnosti FINPOMOC, která věřiteli pohledávku vůči stěžovatelce postoupila. Praktiky společnosti jsou na různých internetových serverech označovány za lichvářské. Obecné soudy tyto skutečnosti v současné době zohledňují a ověřují, zda má směnka všechny náležitosti k tomu, aby mohl být vydán směnečný platební rozkaz. Jednou z takových (dosud soudy opomíjených) náležitostí je i uzavření platné dohody o podepsání bianco směnky. Proto obecné soudy začaly v rámci přípravných jednání zjišťovat, za jakých okolností a jakým způsobem došlo k vydání směnky. Proto u dlužníků, u nichž nebylo řízení pravomocně skončeno, došlo k obratu a směnečné platební rozkazy nemusely být vydány (posuzováno samozřejmě individuálně - relevantní tvrzení a důkazy) či již vydané směnečné platební rozkazy nebyly v rámci obrany dlužníků potvrzovány.
8. Uvedené okolnosti však nezasahují již do exekučního řízení, které bylo zahájeno na základě již pravomocných rozhodnutí - směnečný platební rozkaz, eventuálně potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu či (odmítavé) rozhodnutí dovolacího soudu. V rámci exekučního řízení jde již o výkon rozhodnutí, tedy další postup, v rámci něhož nelze přezkoumávat věcné námitky vůči pravomocným rozhodnutím vydaným v předchozím řízení (až na zákonné výjimky - viz zastavení exekuce podle ustanovení §268 o. s. ř.).
9. Okresní soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně svým usnesením ze dne 7. 1. 2015 č. j. 56 EXE 2390/2013-90 zamítl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce. Konstatoval, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat existenci skutečností, které by měly za následek zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (zánik práva věřitele). Tzv. kauzální námitky stěžovatelky není již soud oprávněn v rámci řízení o exekuci přezkoumávat, přičemž tato okolnost byla podle soudu stěžovatelce známa z přiložených zpráv z internetu. Jediné, co stěžovatelka prokázala, bylo, že oba exekuční tituly (rozhodčí nález a směnečný platební rozkaz) byly vydány na základě téže smlouvy o úvěru, což však ani věřitel nezpochybňoval.
10. Odvolací soud, jehož rozhodnutí je ústavní stížností stěžovatelky napadáno, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Podle Ústavního soudu nelze v jeho rozhodnutí shledat extrémní vybočení ze zákonných mantinelů, jež by ve svém důsledku zakládalo porušení základních práv stěžovatelky a tedy důvodnost podané stížnosti. Soud své rozhodnutí poměrně rozsáhle zdůvodnil a reagoval v něm na všechny námitky stěžovatelky. Z pohledu Ústavního soudu mu proto nelze vytknout ani přílišný formalismus při rozhodovací činnosti.
11. Ústavnímu soudu je známa jeho judikatura zabývající se uplatňováním kauzálních námitek v řízení před obecnými soudy. Poukázat lze zejména na nález ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 1287/14. Je však zapotřebí zdůraznit, že nález se zabývá uplatňován kauzálních námitek pouze v rámci směnečného řízení, a je proto na nyní posuzovanou věc neaplikovatelný. Ústavní soud nemůže své závěry aplikovat nad rámec mantinelů, které jsou dány v tomto případě zákonem, který tzv. kauzální námitky připouští pouze v rámci směnečného řízení. Pokud by své závěry aplikoval též nařízení o exekuci, tedy řízení, které následuje po pravomocném ukončení směnečného řízení, dopustil by se tím sám nepřiměřeného excesu nad rámec svých pravomocí.
12. Přestože je Ústavnímu soudu zřejmé, že praktiky věřitele (resp. úvěrové společnosti FINPOMOC) nejsou přinejmenším etické, není již z jeho pohledu možné do probíhajícího exekučního řízení zasahovat. V českém právním řádu a společnosti jako takové se uplatňuje zásada vigilantibus iura, tedy že právo náleží bdělým. Ústavní soud musí bohužel konstatovat, že i přes citlivost daného případu to měla být v prvé řadě sama stěžovatelka, kdo měl svá práva bránit včas. S tím totiž souvisí i její poslední námitka stran neplatného doručování směnečného platebního rozkazu. Stěžovatelka tvrdí, že v době mezi podepsáním předmětné úvěrové smlouvy (spolu s bianco směnkou) a podáním návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu (resp. jeho vydáním) změnila bydliště a směnečný platební rozkaz jí nebyl doručován na adresu, na níž pobývala v době jeho vydání.
13. Ústavní soud z nalézacího spisu zjistil, že směnečný platební rozkaz byl opravdu doručován na adresu stěžovatelky S. V té době se měla stěžovatelka zdržovat na adrese L. Je však soudy prokázanou skutečností, že stěžovatelka nepřistoupila ke změně trvalého bydliště a novou adresu v evidenci obyvatel neměla nahlášenou. Tuto skutečnost nemůže zhojit ani Ústavní soud. Příslušná právní úprava doručování vychází totiž ze zásady, že každý adresát je odpovědný za existenci reálné adresy, na které je povinen si zajistit přijímání písemností. Uvedené uplatí tím spíš, když platná právní úprava umožňuje při nemožnosti doručení písemnosti (nezastižení adresáta, nevyzvednutí uložené zásilky ve stanovené lhůtě u poskytovatele poštovních služeb) její vložení - po uplynutí předepsané lhůty - do označené domovní schránky a takovou písemnost považovat okamžikem vložení za doručenou se všemi právními následky z toho plynoucími. Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že si u pošty zřídila dosílku poštovních zpráv na svou adresu, toto tvrzení zůstává zcela osamoceno, když tuto skutečnost netvrdila ani v řízení před obecnými soudy (zjištěno z protokolů z jednání).
14. Vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k jinému závěru, než že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu