ECLI:CZ:US:2016:1.US.3529.15.1
sp. zn. I. ÚS 3529/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Jiřího Bulíka, zastoupeného Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem v Horoměřicích, Nebušická 709, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2015 č. j. 32 Cdo 1686/2015-208, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 27 Co 41/2014-144 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. října 2013 č. j. 23 C 112/2013-85, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. prosince 2015 a doplněna podáními dne 21. března 2016 a 2. dubna 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel současně navrhoval, aby byla podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí a aby mu byla přiznána náhrada vzniklých nákladů řízení.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 23 C 112/2013 Ústavní soud ověřil, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. října 2013 č. j. 23 C 112/2013-85 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni ČSOB Leasing, a. s., částku 19 219 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náklady řízení ve výši 33 292,13 Kč (výrok II.). Řízení o vzájemném nároku stěžovatele na zaplacení částky 149 540 Kč bylo vyloučeno k samostatnému jednání (výrok III.).
3. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 27 Co 41/2014-144 rozsudek soudu prvního stupně v části I. výroku, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 18 250 Kč s příslušenstvím jako věcně správný potvrdil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, kterou byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 969 Kč, změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok II.) a dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 29 636,22 Kč (výrok III.) a před soudem odvolacím ve výši 8 505,09 Kč.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. září 2015 č. j. 32 Cdo 1686/2015-208 podané dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ve věci rozhodující soudy řádně nezjistily skutkový stav, nezodpověděly stěžovatelem kladené otázky, nevypořádaly se s jeho vznesenými námitkami, neprovedly stěžovatelem navržené důkazy a zcela rezignovaly na konfrontaci námitek vznesených stěžovatelem s dobrými mravy i s odkazem na předpisy o prokázání důvodnosti vzniku pohledávky ve smyslu dohody o uznání dluhu. Stěžovatel má za to, že se soudy odchýlily od konstantní judikatury Ústavního soudu a zpochybnil i prokázání výše náhrady nákladů řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu pak považuje za rozhodnutí překvapivé a formalistické.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
8. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/0 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
10. Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje, zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy odvolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
11. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. V posuzované věci se nejedná ani o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soud prvního stupně na jednání dne 10. října 2013 poučil účastníky řízení podle §119a o. s. ř. s tím, že všechny rozhodné skutečnosti a důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí soud rozhodnutí, neboť k později uplatněným skutečnostem a důkazům bude soud přihlížet jen za podmínek §250a o. s. ř. Poté po vyjádření účastníků řízení soud vyhlásil usnesení, kterým dokazování bylo skončeno (č. listu 83). V odůvodnění podaného odvolání ze dne 25. listopadu 2013 pak stěžovatel žádné další důkazní návrhy nenavrhoval, přičemž se odvolával na obsah příloh založených ve spisu (č. listu 94 až 99).
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Pokud jde o návrh stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada vzniklých nákladů řízení před Ústavním soudem podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud neshledal splnění podmínek pro postup podle citovaného ustanovení, a to z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu