ECLI:CZ:US:2016:1.US.3543.15.1
sp. zn. I. ÚS 3543/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Jiřího Vodičky, zastoupeného doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015 č. j. 22 Cdo 1201/2015-296 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014 č. j. 29 Co 476/2014-246, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 4. 2014 č. j. 14 C 214/2012-197 bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů, a to tak, že žalovaný (stěžovatel) se stal výlučným vlastníkem stavebního pozemku parc. č. A1 se stavbou č. p. A2 a pozemku parc. č. A3, a žalobkyně do výlučného majetku nabyla stavební pozemek parc. č. B1 se stavbou č. p. B2 spolu s nástavbou a přístavbou a pozemek parc. č. B3 (vše zapsáno v kat. úz. a obci Řepov u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mladá Boleslav). Žalobkyni pak byla soudem uložena povinnost zaplatit stěžovateli na vyrovnání podílu částku 800 000 Kč, a to do 90 dnů od právní moci rozsudku.
3. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2014 č. j. 29 Co 476/2014-246 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo pro nepřípustnost odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015 č. j. 22 Cdo 1201/2015-296.
4. Dovolací soud konstatoval, že rozhodnutí soudů o vypořádání společného jmění manželů byla vydána v souladu se zásadou, aby se každému z účastníků dostalo části společného majetku a aby částka na vyrovnání podílu byla co nejmenší. Proto každý z účastníků nabyl do výlučného majetku jednu nemovitost. Pokud soudy rozhodly o nerozdělení domu č. p. B2 a přikázaly ho do výlučného vlastnictví žalobkyně s odůvodněním, že žalobkyně v tomto domě od roku 1992 soustavně podnikala, zatímco žalovaný tu provozoval podnikání až od roku 2011, a že pro narušení vztahů účastníků by v budoucnu mohlo i po rozdělení nemovitosti docházet v rámci každodenního kontaktu k neshodám, nelze považovat soudní rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů za nepřiměřená. Provedl-li vedlejší účastník řízení před obecnými soudy (syn stěžovatele a žalobkyně) přístavbu a nástavbu domu č. p. B2 z vlastního majetku, nevedlo to podle názoru dovolacího soudu k rozporu rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů s dobrými mravy, neboť na soudní rozhodnutí nelze zásadu dobrých mravů vztahovat a soud mohl vypořádat v řízení toliko hodnoty a investice, které byly součástí společného jmění manželů.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno, že obecné soudy nevypořádaly společné jmění manželů ústavně konformně. Rozhodnutí soudů byla vydána v rozporu s důkazním stavem. Stěžovatel mj. namítal, že stavbu č. p. B2 na pozemku parc. č. B1 bylo možno rozdělit, když v ní podle znalce byly samostatné provozovny.
6. Na domě č. p. B2 byla provedena přístavba a nástavba, na kterou vynaložil finanční prostředky vedlejší účastník řízení před obecnými soudy (syn stěžovatele a žalobkyně), neboť se s rodiči dohodl, že v daných prostorách bude mít vlastní byt a místo k podnikání. U vedlejšího účastníka tak rozhodnutím civilních soudů o vypořádání společného jmění manželů nastala škoda, což obecnými soudy nebylo hodnoceno, a soudy proto postupovaly v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel dále poznamenal, že odvolací soud projednal a rozhodl věc v nepřítomnosti stěžovatele, právního zástupce stěžovatele i vedlejšího účastníka řízení.
III.
Právní posouzení
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
8. Obecné soudy aplikovaly v posuzovaném případě právní úpravu občanského zákoníku o vypořádání společného jmění manželů. Právní závěry řádně odůvodnily v napadených rozhodnutích, která nelze označit za formalistická nebo rozporná s obecnými zásadami spravedlnosti.
9. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou proto není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů (mj. o nerozdělení domu č. p. B2 na pozemku parc. č. B1, který se stal výlučným vlastnictvím žalobkyně, ač vedlejší účastník řízení před obecnými soudy na domě provedl nástavbu a přístavbu) nevybočuje z ústavních kautel. Ústavní soud nemá pravomoc zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, které postupovaly v rovině podústavního práva a nedopustily se ústavního excesu.
10. Soudy ústavně konformně vyložily, proč nevyhodnotily námitky stěžovatele proti části vypořádání společného jmění manželů jako důvodné. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Výklad práva obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu.
11. Ústavní soud dodává, že v daném řízení nedošlo ani k jinému zásadnímu porušení principů spravedlivého procesu. Pokud stěžovatel namítal, že právnímu zástupci (i vedlejšímu účastníku řízení před obecnými soudy) byla odepřena možnost účasti v odvolacím řízení, mohl podat žalobu pro zmatečnost, kterou se lze domáhat posouzení zmatečnostní vady řízení u odvolacího soudu.
12. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu