ECLI:CZ:US:2016:1.US.3545.16.1
sp. zn. I. ÚS 3545/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Knotka, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2016 č. j. 9 As 185/2015-44 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2015 č. j. 46 A 33/2013-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na ochranu majetku, zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel se u správních úřadů (Městského úřadu Neratovice a Krajského úřadu Středočeského kraje) domáhal povolení obnovy řízení ve věci vydání stavebního povolení protipovodňové ochrany obce Zálezlice. Původní stavební povolení rozporoval ve své žádosti o obnovu řízení tím, že bylo podloženo absolutně neplatnými právními úkony. On totiž neprojevil souhlas se stavbou a nepřevedl za účelem provedení stavby obci své nemovitosti.
3. Příslušné úřady nepovolily obnovu řízení a krajský soud zamítl stěžovatelovu žalobu proti jejich rozhodnutím. Nejvyšší správní soud tento postup shledal zákonným a ve svém napadeném rozhodnutí vysvětlil, že v soudním řízení o zákonnosti rozhodnutí o obnově řízení se soudy nemohou zabývat samotnou zákonností stavebního povolení. Na tom nemůže nic změnit ani poukaz na tvrzenou nezbytnost přihlížet k neplatnosti právního úkonu v jakékoliv fázi řízení. O tom by bylo možno uvažovat pouze v případě, že by byla předmětem přezkumu zákonnost vydaného stavebního povolení - například v rámci odvolacího či přezkumného řízem. Nicméně zákonnost původního řízení se v řízení o povolení obnovy nijak zkoumat neměla. Případná neplatnost smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy mohla znamenat pouze nezákonnost vydaného stavebního povolení. Nelze ani přihlédnout k tvrzení, že vodoprávní úřad měl rozhodnout o obnově řízení z moci úřední podle §100 odst. 3 správního řádu, neboť předmětem řízení před krajským soudem byla žaloba na zrušení napadeného rozhodnutí, nikoliv nečinnost vodoprávního úřadu se zahájením řízení z moci úřední. Případná zmínka o možnosti zahájit řízení z moci úřední v jedné větě v rámci odůvodnění žaloby na tom nemůže nic změnit. Stěžovatel podle Nejvyššího správního soudu nemá pravdu, že by mu nebylo doručeno stavební povolení veřejnou vyhláškou. Ze správního spisu vyplývá, že stavební povolení bylo vlastníkům pozemků doručováno veřejnou vyhláškou a bylo vyvěšeno na úřední desce vodoprávního úřadu od 28. 4. 2011 do 16. 5. 2011. Tyto skutečnosti stěžovatel nijak nezpochybňuje. V souladu se zákonem tak bylo stavební povolení doručeno stěžovateli patnáctý den po vyvěšení, což bylo dle Nejvyššího správního soudu dne 13. 5. 2011, tedy více než rok před daty, se kterými operuje stěžovatel.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v původním stavebním řízení nesouhlasil s jakýmkoliv zásahem do svých vlastnických práv. Není tak možné, aby investor stavby, jimž je obec Zálezlice, disponoval takovýmto souhlasem a jej pak předložil Městskému úřadu Neratovice - odbor životního prostředí, jako doklad k žádosti o povolení stavby "Protipovodňové ochrany obce Zálezlice". Stěžovatel pouze souhlasil s výměnou či odprodejem svých pozemků a je přesvědčen, že jím uzavřená budoucí kupní smlouva byla neurčitá a nesrozumitelná, a proto neplatná. K tomu měly příslušné orgány přihlížet z moci úřední. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti uvádí, že podle něj je stavební povolení na vybudování stavby "Protipovodňová ochrana obce Zálezlice" podloženo absolutně neplatnými právními úkony. Obecné soudy se však zabývaly pouze včasností stěžovatelovy žádosti o obnovu řízení a poukazovaly na to, že se stěžovatel mohl seznámit s rozhodnutím o stavebním povolení na základě jeho vyvěšení na úřední desce. S tím však stěžovatel nesouhlasí a je přesvědčen, že správní orgány i obecné soudy svým postupem zasáhly do jeho vlastnického práva.
5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
8. Stěžovatel pouze pokračuje s polemikou se závěry a postupy obecných soudů, které však jsou dobře a přesvědčivě odůvodněny. Jeho námitky tak nedosahují ústavního rozměru. Všemi námitkami, které stěžovatel uvedl ve své ústavní stížnosti, se obecné soudy v předchozím řízení zabývaly a stěžovateli vysvětlily, proč není možno se v řízení o obnově správního řízení zabývat meritorními argumenty, které jím měly být uplatněny již v rámci jeho obrany proti původním rozhodnutím, která mu byla doručena vyvěšením na úřední desce v souladu se zákonem.
9. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu