ECLI:CZ:US:2016:1.US.3551.16.1
sp. zn. I. ÚS 3551/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Šmída, zastoupeného JUDr. Janou Novákovou, advokátkou se sídlem Neratovická 218, 277 13 Kostelec nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, č. j. 51 A 19/2015-62, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2016, č. j. 4 As 162/2016-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu pro Středočeský kraj ze dne 29. 9. 2015, č. j. 125663/2015/KUSK-DOP/KLU, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Mělník ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. PRST/14/11616/6 DSA/21533/14/LUVE, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném ke dni 6. 10. 2014 (dále jen "zákon o silničním provozu"), kterého se dopustil tím, že stál s vozidlem na křižovatce v obci ve vzdálenosti kratší než 5 m od hranice křižovatky. Za tento přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 1.500 Kč.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítal, že se svým vozidlem stál v místě vyústění účelové komunikace na komunikaci místní, a proto se nedopustil vytýkaného přestupku. O účelovou komunikaci se jednalo podle stěžovatele z toho důvodu, že na danou pozemní komunikaci bylo umístěno přechodné dopravní značení č. IP 10a (dále jen "slepá pozemní komunikace"). Nejvyšší správní soud však v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že ke změně kategorie pozemní komunikace nedošlo.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že umístěním přechodného dopravního značení "slepá pozemní komunikace" se mění jak dopravní význam, tak dopravní určení komunikace. Pozemní komunikace je slepou z důvodu stavebně technického stavu tělesa, proto nemůže být ničím jiným, než účelovou pozemní komunikací. Vzhledem k tomu, že podle §2 písm. w) zákona o silničním provozu se za křižovatku nepovažuje vyústění jiné účelové pozemní komunikace na jinou pozemní komunikaci, nelze uzavřít, že stěžovatel stál na hranici křižovatky. Přitom nemůže být k tíži stěžovatele, že vedle umístění přechodného dopravního značení "slepá pozemní komunikace" nedošlo současně k rozhodnutí o změně kategorie pozemní komunikace v tom smyslu, že předmětná místní komunikace se označí za slepou účelovou pozemní komunikaci.
Stěžovatel v této souvislosti dále namítá, že se Nejvyšší správní soud s otázkou, zda slepá pozemní komunikace je či není účelovou pozemní komunikací, nevypořádal a žádá Ústavní soud, aby se k této otázce vyjádřil.
II.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které soudy a správní orgány vyvodily ohledně povahy slepé pozemní komunikace, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Stěžovatel tak ústavní stížnost pojal jako prostředek pro pokračování své polemiky se závěry obecných soudů. Řízení před Ústavním soudem však nelze považovat za další krok v rámci instančního přezkumu, a to navíc za situace, kdy Ústavní soud v souzené věci zjistil, že napadená rozhodnutí vycházejí z adekvátně zjištěného skutkového stavu věci, obecné soudy postupovaly v mezích zákona a vlastní právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily.
Podle §27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu řidič nesmí zastavit a stát na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5 m před hranicí křižovatky a 5 m za ní. Podle §2 písm. w) zákona o silničním provozu křižovatka je místo, v němž se pozemní komunikace protínají nebo spojují; za křižovatku se nepovažuje vyústění polní nebo lesní cesty nebo jiné účelové pozemní komunikace na jinou pozemní komunikaci.
Podstatou argumentace stěžovatele v jeho ústavní stížnosti i kasační stížnosti je tvrzení, že shora uvedený zákaz stání nemohl porušit, neboť se v jeho případě nejednalo o křižovatku z toho důvodu, že místní komunikace se stala komunikací účelovou poté, co na ní byla umístěna přechodná dopravní značka "slepá pozemní komunikace".
Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud touto otázkou, zda slepá pozemní komunikace je či není účelovou pozemní komunikací, nezabýval, neboť v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem, uvedl, že "nesouhlasí s argumentací stěžovatele, že se v důsledku umístění značky č. IP 10a (slepá pozemní komunikace) na vjezd na komunikaci v ulici Kpt. Jaroše změnila kategorie této komunikace z místní na účelovou. Jak správně upozornily již správní orgány i krajský soud, ke změně kategorie komunikace dochází výlučně na základě rozhodnutí silničního správního úřadu při splnění zákonných důvodů. Jakkoliv je přechodná úprava provozu na pozemní komunikaci nadřazena místní i obecné úpravě provozu na pozemních komunikacích, sama o sobě nezpůsobuje změnu kategorie komunikace. Změnu kategorie komunikace podle Nejvyššího správního soudu nezapříčinila ani ta skutečnost, že předmětná komunikace byla dočasně neprůjezdná, tzv. slepá. Z dokazování provedeného prvostupňovým orgánem je zjevné, že komunikace na ulici Kpt. Jaroše plnila svůj účel jakožto komunikace místní ve smyslu §6 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, neboť i přes svou neprůjezdnost sloužila místní dopravě na území obce a nic neosvědčovalo ani změnu jejího určení. Pokud tedy komunikace na ulici Kpt. Jaroše splňovala definiční znaky místní komunikace, které jsou z hlediska nároků na takovou komunikaci přísnější a kvalitativně vyšší než u komunikace účelové, nelze hovořit o tom, že se jednalo komunikaci toliko účelovou. Podle Nejvyššího správního soudu tedy nebyly splněny důvody pro přeřazení komunikace na ulici Kpt. Jaroše do kategorie účelové komunikace. Jelikož nebyly dány zákonné důvody pro změnu kategorie komunikace a především nebylo vydáno rozhodnutí o změně kategorie komunikace, nelze z povahy věci uvažovat o odpadnutí povinnosti uložené účastníkům silničního provozu stanovené v §27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu."
Jinak řečeno, z citovaného odůvodnění Nejvyššího správního soudu vyplývá, že změna kategorie pozemní komunikace z místní na účelovou je možná pouze na základě rozhodnutí příslušného silničního správního úřadu o vyřazení místní komunikace z této kategorie, a takové správní rozhodnutí má v daném ohledu konstitutivní účinky. Uvedené rozhodnutí však v posuzovaném případě vydáno nebylo, a proto k žádné změně kategorie předmětné pozemní komunikace nedošlo. Nadto podle Nejvyššího správního soudu nebyly splněny ani důvody k vydání rozhodnutí, kterým by byla daná místní komunikace z této kategorie vyřazena, resp. sama skutečnost, že se předmětná komunikace stala dočasně neprůjezdnou ("slepou"), takovým důvodem není.
Posuzovaná ústavní stížnost tak představuje jen pokračující polemiku se závěry soudů, vedenou v rovině práva podústavního, v níž stěžovatel setrvává v argumentaci, kterou uplatňoval již v dřívějších stadiích řízení. Ústavní soud přitom v napadených rozhodnutích neshledal prvky svévole ani žádný jiný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení práva na spravedlivý proces. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právním závěrem správního soudu v tomto směru není postačující.
Oba správní soudy se s námitkami, opakovanými v ústavní stížnosti, v napadených rozhodnutích adekvátně vypořádaly a jejich úplnému a logickému odůvodnění nelze ničeho vytknout. Lze proto uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedly řízení, a ani jejich výsledek, nepřekračují hranice ústavnosti; stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod nezdařilo doložit.
Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu