ECLI:CZ:US:2016:1.US.3557.15.1
sp. zn. I. ÚS 3557/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného ustanoveným opatrovníkem J. Š., právně zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015 č. j. 21 Cdo 268/2015-418, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1/ Školy mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Vyšší odborná škola, Gymnázium, s. r. o., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2, a 2/ Kooperativy pojišťovny, a. s., zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Cihlářská 16, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím Nejvyššího soudu byla porušena jeho základní práva na ochranu mladistvých ve smyslu čl. 29 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecný soud podle stěžovatele nerespektoval skutkový stav zjištěný nalézacími soudy a "odklidil" nevhodnou judikaturu a nerespektoval postavení mladistvého v zákonných normách.
2. Tvrzené odlišné vyložení skutkového stavu spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud dovodil, že studenti pokyn z hlediska jeho obsahu vnímali a chápali i v celkovém kontextu prostředí, na které se vztahoval. Oproti tomu Městský soud v Praze jako soud odvolací dovodil, že nedostatek rozumových schopností nezletilého nedovoloval správné posouzení situace a z ní hrozícího nebezpečí. Jinými slovy, nalézací soud zjistil, že stěžovatel - mladistvý ve zvláštním postavení nerozuměl pokynu a Nejvyšší soud poměřil věc "metrem" obecného, resp. dospělého pohledu a seznal, že všichni situaci pochopili. Podle stěžovatele je pokyn pedagogů "neskákej tam, je to mělké" možné přirovnat téměř k pokynu, aby to pubescent navzdory autoritám udělal. Nadto si stěžovatel ze strany pedagogů měl subjektivně zasluhovat zvýšeného dozoru vzhledem k rodinné situaci (matka nechala zavraždit otce v době, kdy bylo stěžovateli šest let a ani po propuštění z vězení o něj nepečovala, proto vyrůstal u prarodičů).
3. Pokud jde o druhý bod stížnosti, porušení základního práva stěžovatel spatřoval v "odklizení" judikatury Nejvyšším soudem, konkrétně rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 170/1966. Nejvyšší soud dovodil, že na rozdíl od předmětného rozhodnutí, kde byl založen požadavek na přijetí opatření, které by školákům účinně znemožnilo porušování vydaného zákazu (uzamčení školní budovy), v nyní posuzovaném případě je skutkový stav jiný. Již z povahy věci u něj plyne, že přijetí opatření zabraňující porušování zákazu koupání bez dozoru nebylo prakticky uskutečnitelné. S tím však v ústavní stížnosti polemizuje stěžovatel, který tvrdí, že škola měla vybrat jinou lokalitu či zpřísnit dozor, jelikož středobodem areálu byl rybník a volné (nedozorovatelné) plochy.
4. K porušení čl. 29 odst. 1, 2 Listiny stěžovatel dodal, že dovolacím soudem byla zcela odklizena skutečnost, že jednotlivé normy pracovního práva vztahující se na dospělé by měly být na právní vztahy vztahující na studenty a školní zařízení vykládány přiměřeně, nikoliv doslovně. Podle názoru stěžovatele Nejvyšší soud nerespektoval předmětná ustanovení Listiny chránící základní práva stěžovatele a aplikoval bez dalšího normy pracovního práva určené primárně pro svéprávné a dospělé pracovníky.
5. Okresní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 8. 2013 č. j. 56 C 239/2010-294 zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení náhrady škody na zdraví ve výši 15 000 000 Kč s příslušenstvím. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dne 5. 9. 2008 byli studenti ze třídy, do níž chodil stěžovatel, seznámeni se zvláštními předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví a požární ochraně a školním řádem platným během adaptačního kurzu. Součástí tohoto poučení vždy byl zákaz koupání. V dodatku ke školnímu řádu o pravidlech na adaptačním kurzu pro rok 2008 je výslovně uveden zákaz koupání se, používání raftů, skákání do vody a pobytu na břehu rybníka bez dozoru pedagogů. Skutečnost, že studenti byli poučeni o bezpečnosti ještě ve škole, nevyvraceli ani spolužáci stěžovatele, byť si na přesné znění poučení s ohledem na velký časový odstup nevzpomínali. Další bezpečnostní pokyny a instrukce dostali studenti po příjezdu do rekreačního střediska. Výslovně byli poučeni instruktorem sdružení STAN o tom, že bez přítomnosti učitele či vedoucího je zakázáno vstupovat do rybníka a současně jim bylo sděleno, že je tam mělko (poučení byl stěžovatel přítomen). O zákazu skákání do rybníka výslovně poučila žáky i třídní učitelka.
6. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2014 č. j. 17 Co 445/2013-375 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že v odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně pominul ustanovení §367 odst. 2 zákoníku práce, které upravuje zproštění odpovědnosti zaměstnavatele (školy) pouze zčásti, pokud škoda vznikla v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b), přičemž však tyto skutečnosti byly jen jednou z příčin škody. Konstatoval, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že přesné poučení si studenti nepamatovali a jejich výpovědi v tomto směru jsou rozdílné. Přesto - s ohledem na to, že ani opakovaným výslechem svědků by nebyla tato skutečnost zjištěna přesněji - stejně jako soud prvního stupně vzal odvolací soud za prokázané, že mezi pravidly chování na adaptačním kurzu byl i zákaz koupat se bez dozoru v rybníce. Tohoto zákazu si byl vědom stěžovatel i jeho spolužáci. Přesné znění zákazu zjištěno nebylo.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením změnil usnesení odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Dospěl k závěru, že Škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Střední odborná škola, s. r. o. (dále jen "žalovaná"), nezanedbala žádnou povinnost z hlediska vykonávání dozoru a dohledu. Všem žákům, tedy i stěžovateli, se dostalo jak od třídní učitelky před odjezdem, tak i od instruktora sdružení STAN na místě, kde se konal adaptační kurz, poučení, že je zakázáno koupat se bez dozoru v rybníce.
8. Pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví a požární ochraně představují podle Nejvyššího soudu závazná pravidla chování ukládající (v mezích zákona) něco (ne)konat, či něčeho se zdržet, aniž by jejich adresát byl oprávněn jejich obsah hodnotit z pohledu jejich účelu, smyslu či důvodu vydání. Konstatoval přitom, že podle zákoníku práce jsou pokyny k zajištění bezpečnosti a ochraně zdraví a požární ochraně konkrétní pokyny, dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci. Žádné další náležitosti - vyjma konkrétnosti - jak co do formy, tak co do obsahu předepsány zákonem nejsou. Právně relevantní je tudíž jakýkoliv výslovný pokyn (písemný či ústní), jestliže stanoví závazný způsob chování jednoznačným a nezaměnitelným způsobem. Bližší odůvodnění takového pokynu není povinnou náležitostí, ačkoliv samozřejmě není vyloučeno, že v případě složitější problematiky je pro snazší pochopení pokyn dále zdůvodněn.
9. V posuzovaném případě byl obsahem pokynu absolutní, srozumitelně vyjádřený zákaz určitého chování, který adresát musí bez dalšího respektovat. Pokyn "zákaz koupat se bez dozoru v rybníce" má jako objektivní, srozumitelně vyjádřené pravidlo chování charakter pokynu k zajištění bezpečnosti a ochraně zdraví a požární ochraně (viz rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1988 sp. zn. 6 Cz 79/1988) a splňuje požadavky kladné na něj ustanovením §349 odst. 3 zákoníku práce.
10. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření jak Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 4, vedlejšího účastníka Kooperativa pojišťovny, a. s., a vedlejšího účastníka Školy mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Vyšší odborná škola, Střední odborná škola, Gymnázium, s. r. o.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnosti lze rozumět, pokud akcentuje lidský rozměr případu. Konstatoval však, že je třeba setrvávat na tom, že vydaný pokyn zakazující konkrétní jednání je třeba brát s plnou vážností a s respektem. Je nepochybné, že pokyn musí být vždy přiměřený duševní vyspělosti a rozumovým schopnostem adresáta; požadavek na to, aby předmětný zákaz byl doplněn o výčet situací, které by mohly nastat při jeho porušení, nepřihlíží náležitě k tomu, že pedagog nemůže kazuisticky předvídat veškeré situace, které by mohly nedodržením pokynu v budoucnu nastat. V takovém případě by pedagog pod hrozbou sankcí pracovněprávní i trestněprávní odpovídal za to, že dostatečně nepředvídal naprosto všechny okolnosti, a svůj pokyn jimi nedoprovázel.
12. Vedlejší účastník Kooperativa pojišťovna, a. s., ve vyjádření vyvracel námitky stěžovatele v duchu rozhodnutí obecných soudů a uvedl, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že soud si je plně vědom, že pokyn byl adresován mladistvým studentům, kteří mají ve smyslu čl. 29 Listiny právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci. Na závěr navrhl ústavní stížnost odmítnout, resp. zamítnout.
13. Obvodní soud pro Prahu 4 ve vyjádření mj. uvedl, že v rámci rozhodování soud zvažoval přiměřenost konkrétních opatření žalované školy v rámci přístupu ke stěžovateli a míru odpovědnosti stěžovatele jako osoby ve věku necelých 16 let za vlastní jednání.
14. Vedlejší účastník Škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Vyšší odborná škola, Gymnázium, s. r. o., ve vyjádření uvádí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že pouze hodnotí již zjištěný skutkový stav, nikoliv že by snad zakládal jiná skutková zjištění. Rozhodnutí Nejvyššího soudu označil za přiléhavé a respektující ustálenou rozhodovací praxi soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 21 Cdo 576/2008). Na závěr navrhl ústavní stížnost odmítnout.
15. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na skutkové a právní závěry, které ve věci učinil. Odůvodnění rozsudku podkládá za dostačující.
16. Stěžovatel dále na jednotlivé texty vyjádření reagoval zaslanou duplikou, v níž setrval na podané ústavní stížnosti.
II.
17. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
18. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
19. Podle čl. 29 odst. 1 Listiny ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.
Podle čl. 29 odst. 2 Listiny mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání.
Podle čl. 29 odst. 3 Listiny podrobnosti stanoví zákon.
20. Článek 29 Listiny poskytuje mj. mladistvým zvláštní ochranu a podporu při výkonu jejich práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu a práva získávat prostředky pro své živobytí prací. U mladistvých (tj. osob do 18 let) je důvodem pro zvláštní ochranu v pracovních vztazích a pomoc při přípravě k povolání právě specifická situace, kdy jejich zaměstnávání má zároveň sloužit nebo alespoň nebránit jejich výchově, vzdělávání a všestrannému rozvoji. Dikce předmětného článku, jak už plyne z jeho zařazení v rámci Listiny do hlavy čtvrté obsahující práva hospodářská, sociální a kulturní, míří též na ochranu práv mladistvých ve vztazích pracovněprávních.
21. V nyní posuzovaném případě je stěžovatel (necelých 16 let) studentem - tedy osobou připravující se na budoucí povolání, jemuž se v rámci adaptačního kurzu pořádajícího žalovanou školou v době studia stal úraz s trvalými následky. Obecné soudy při rozhodování o věci aplikovaly předpisy pracovního práva, konkrétně ustanovení §265-393 zákoníku práce. Dospěly k závěru, že na odpovědnost za zdraví způsobenou žákům středních škol jsou aplikovatelná všechna ustanovení upravující odpovědnost zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu způsobenou porušením právních pravidel nebo úrazem.
22. Ústavní soud podotýká, že jedna ze dvou skupin námitek stěžovatele uvedených v ústavní stížnosti směřuje proti porušení základního práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Pokud totiž stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nerespektoval skutkový stav zjištěný nalézacími soudy a "odklidil" nevhodnou judikaturu, jde o procesní postup soudu a namístě je tu ochrana poskytovaná právě čl. 36 odst. 1 Listiny. Tato okolnost v nyní posuzovaném případě, který je svými následky bezpochyby citelným zásahem do života stěžovatele, není důvodem pro neposouzení námitek stěžovatele Ústavním soudem.
23. Ústavní soud nezpochybňuje, že - ačkoliv jde o případ fatální újmy na zdraví v rozhodné době téměř šestnáctiletého studenta střední školy - lze přisvědčit tomu, že požívá ochrany zakotvené v čl. 29 Listiny, pokud by v projednávané věci došlo k porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví a požární ochraně. K takovému závěru však obecné soudy nedospěly. Soud prvního stupně, odvolací soud i Nejvyšší soud shodně konstatovaly, že z provedeného dokazování plyne, že stěžovatel byl poučen o zákazu koupat se bez dozoru v rybníce. Stran dokazování nelze obecným soudům vytknout žádná pochybení, přičemž ani stěžovatel v ústavní stížnosti žádná pochybení obecných soudů v tomto směru nenamítá. Stěžovatel naopak brojí de facto proti manipulaci se zjištěným skutkovým stavem věci soudy nižších instancí.
24. Nejvyššímu soudu lze v zásadě přitakat stran jeho závěru, že konkrétní pokyn ve smyslu §349 odst. 3 zákoníku práce nemusí být blíže odůvodněn, zejména je-li jeho obsahem absolutní a srozumitelně vyjádřený zákaz určitého chování ("zákaz koupat se bez dozoru v rybníce"). V takovém případě dost dobře nelze po zaměstnavateli, resp. škole požadovat, aby byl doplněn uvedením důvodu a aby tento důvod byl podstatnou náležitostí předmětného pokynu, bez níž by se pokyn stal neúplným. Je ovšem třeba brát v úvahu, že každý zákaz či omezení se upínají k určitým okolnostem, jež nemusí být vždy jasné a typové. V takovém případě je namístě, aby byl pokyn přinejmenším ústně odpovědnou osobou (pedagogickým dozorem) přiměřeně doplněn ve světle upozornění na bližší význam zákazu a jeho případné následky. Z dokazování provedeného obecnými soudy však lze mít za to, že se tak stalo. Podle důkazních zjištění zejména soudu prvního stupně, ale i dovolací instance (str. 4 odůvodnění) bylo k předmětnému zákazu doplněno třídní učitelkou i instruktorem na místě samém přiměřené poučení. Také z těchto ohledů považuje Ústavní soud též existenci liberačních důvodů podle §367 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákoníku práce za naplněnou (blíže k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 21 Cdo 576/2008).
25. Pokud jde o stěžovatelem citované rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 170/1966, je zapotřebí konstatovat, že v citované věci Nejvyšší soud rozhodoval o odpovědnosti za úraz školačky při opuštění školní budovy během vyučování. Přestože se v ní řešila otázka odpovědnosti žalované školy za úraz její žákyně, předmět řízení není totožný. Jednak se jednalo o úraz desetileté žákyně, tedy osoby podstatně mladší, než je stěžovatel a jednak se úraz nestal na adaptačním kurzu, ale v době vyučování de facto "za dveřmi" budovy (areálu) školy. Požadavek na to, aby škola učinila důsledná opatření zabraňující opuštění budovy, nelze vztáhnout na nyní posuzovanou věc, jelikož jde o požadavek - účinné zabránění opuštění školní budovy, tedy její uzamčení, uzavření budovy - prakticky neuskutečnitelný.
26. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěrům o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani o porušení a čl. 29 Listiny. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu