ECLI:CZ:US:2016:1.US.3566.15.1
sp. zn. I. ÚS 3566/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti MUDr. Františka Kliky, zastoupeného Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem se sídlem Praha 1, Dušní 8/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2015 č. j. 30 Cdo 1027/2015-116, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2014 č. j. 13 Co 287/2014-101 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. listopadu 2013 č. j. 12 C 47/2013-42, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. prosince 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2014 č. j. 13 Co 287/2014-101 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. listopadu 2013 č. j. 12 C 47/2013-42 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále ne "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel se žalobou doručenou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 4. března 2013 domáhal po vedlejším účastníkovi řízení zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 116 000 Kč s příslušenstvím, vzniklé nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně.
3. Obvodní soud žalobu rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně, na základě odvolání podaného stěžovatelem, jako věcně správný podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností. Stěžovatel rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním. Nejvyšší soud podané dovolání usnesením ze dne 9. září 2015 č. j. 30 Cdo 1027/2015-116 podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas, se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy. Podle názoru stěžovatele řízení před Okresním soudem v Berouně o vypořádání společného jmění manželů, jehož povaha měla pro stěžovatele zjevný osobní i majetkový význam, neboť účastníci řízení byli nuceni po celou dobu trvání řízení sdílet společnou nemovitost, jejíž vlastnictví bylo v průběhu řízení sporné, trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a bylo tak porušeno jeho základní právo na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů. Stěžovatel dále uvedl, že předmětné řízení probíhalo prakticky celou dobu před soudem prvního stupně s tím, že již v prvním jednání před odvolacím soudem raději uzavřel smír, aby tak ukončil již neúnosný stav právní nejistoty (s vidinou dalších průtahů v odvolacím, případně obnoveném prvoinstančním řízení). Stěžovatel má za to, že ve věci rozhodující soudy měly přihlédnout i ke skutečnosti, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů nebyly soudy schopny celou věc samy pravomocně rozhodnout. Stěžovatel se tedy obrací na Ústavní soud a žádá o posouzení, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem jeho případu, byla doba trvání řízení o vypořádání společného jmění manželů skutečně přiměřená či nikoli.
5. Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2015 č. j. 30 Cdo 1027/2015-116 v ústavní stížnosti nenavrhoval. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatele, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu citoval a jeho argumentace tak směřovala i proti tomuto usnesení. Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu. Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
8. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
9. Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje, zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
10. Pokud byly stěžovatelem namítány průtahy ze strany soudu prvního stupně, které podle jeho názoru z důvodu opakované nečinnosti měly činit minimálně dva roky, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se ve skutečnosti o průtahy nejedná a jednotlivá časová období jsou stěžovatelem zkreslována, když ve skutečnosti soud vždy konal. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení uzavřel, že k průtahům ze strany okresního soudu, na jejichž základě by bylo možné shledat nesprávný úřední postup podle ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nedošlo.
11. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dal stěžovateli za pravdu v tom, že odvolacím soudem nešťastně použitá formulace: "k prodlení došlo ze strany soudního znalce, a to z omluvitelných důvodů, nikoli ze strany soudu, nejedná se tedy o průtah v důsledku nesprávného úředního postupu", budí dojem rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2010 sp. zn. 30 Cdo 3759/2009. V kontextu celého odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je však podle názoru dovolacího soudu zřejmé, že tomu tak není. Odvolací soud jen nepovažoval dobu, po kterou bylo třeba vyčkat předložení znaleckého posudku, za průtah ve smyslu nečinnosti soudu, když lhůta k vypracování znaleckého posudku byla řádně prodloužena a nebyla sama o sobě nepřiměřená. Nejvyšší soud pak konstatoval, že ani v této otázce se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil a dovolací námitka proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
12. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu