ECLI:CZ:US:2016:1.US.3582.15.1
sp. zn. I. ÚS 3582/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci stěžovatelky R. B., právně zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Husova 820, Jičín, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 64 Co 253/2015-306 ze dne 29. 9. 2015 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 99 P 444/2011-278 ze dne 16. 4. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, která byla vydána ve věci výchovy nezletilé, s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 3 odst. 1 a 3 Úmluvy o právech dítěte, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud Plzeň-město rozhodl rozsudkem ze dne 16. 4. 2015 2015 č. j. 99 P 444/2011-278 tak, že vyhověl návrhu otce na změnu úpravy poměrů nezletilé. Ve svém návrhu se otec domáhal změny dosavadní střídavé péče (po týdnu) tak, že nezletilá bude v péči každého z rodičů po dobu 4 týdnů nepřetržitě. Důvodem návrhu byla skutečnost, že nezletilá nastoupila povinnou školní docházku, kterou bude realizovat ve dvou různých školách. Proti výše uvedenému rozsudku podala matka odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2015 č. j. 64 Co 253/2015 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze tak, že nezletilá se svěřuje do střídavé výchovy rodičů s frekvencí po jednom kalendářním měsíci. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti matky platit výživné na nezletilou ve výši 3 000 Kč měsíčně k rukám otce a otci byla uložena povinnost hradit výživné ve výši 2 500 Kč měsíčně k rukám matky.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že tento model výchovy neodpovídá skutečnému zájmu nezletilé, a to především z důvodu negativního dopadu, který zcela nepochybně bude mít střídání školní docházky. Negativní postoj k realizaci střídavé péče z hlediska střídání školských zařízení vyjádřili také ředitelé obou základních škol v písemné zprávě k dané věci, ve které upozorňují na zásadní odlišnosti školních vzdělávacích programů na základních školách. K vyslovenému přání dítěte pak stěžovatelka podotýká, že osmileté dítě nemůže být dostatečně rozumově vyspělé k tomu, aby bylo schopno posoudit a zvážit všechny důsledky spojené se střídavou péčí. Nezletilá sice spontánně vyjádřila přání žít střídavě u maminky i tatínka, avšak s přihlédnutím k jejímu věku si tato nemůže být vědoma všech rizik spojených se střídáním školských zařízení a přizpůsobováním se jednotlivým vzdělávacím programům, s reálným předpokladem stále se stupňující náročností učiva.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
5. Stěžovatelka, dovolávaje se též ochrany svého práva dle čl. 32 Listiny, směřuje svoji kritiku do občanskoprávního řízení, jehož byla účastníkem. Proto jde zejména o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod); jím je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
6. Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jestliže tím zatěžují řízení a jeho výsledek ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Obdobné platí i pro skutkovou rovinu sporu.
7. Takové podmínky pro zásah Ústavního soudu však v dané věci dovodit nelze. Obecným soudům nelze vytknout, že neaplikovaly "správné" podústavní právo, a jeho závěry v otázce výchovy nezletilé, jež přijaly na základě adekvátně zjištěného skutkového stavu, který má oporu v provedeném dokazování, a s ohledem na zájem nezletilého dítěte (čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte), lze v zásadě zastávat a jsou obhajitelné.
8. Podle ustanovení §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na obecných soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte.
9. Zájem dítěte upřednostňuje také Úmluva o právech dítěte v čl. 3 odst. 1, podle něhož "zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány".
10. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte však nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě.
11. Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro ně frustrující. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují závěrům zjištěným dokazováním, podloženým stanoviskem opatrovníka, případně soudního znalce.
12. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilé. Tento zájem je podepřen zejména znaleckým zkoumáním, z něhož soudy dovodily, že i přes určitá rizika střídání školní docházky ve dvou různých školách nelze v daném okamžiku střídavou výchovu úplně vyloučit, a to zejména s ohledem na projevené přání nezletilé, které dosavadní poměry vyhovují a žádnou změnu si prozatím nepřeje. Skutečnosti, že tato úprava výchovy nezletilé má svá rizika, která bude možná třeba v budoucnu řešit novým rozhodnutím, si byly soudy při svém rozhodování vědomy.
13. Ústavní soud podotýká, že s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla soudem upřena jejich ochrana.
14. Ústavní soud tedy uzavírá, že neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
15. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí obecných soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud dojde ke změně poměrů, případně pokud změna výchovného prostředí bude trvalým přáním nezletilé, které bude nutno i s ohledem na její vyšší věk, zralost a zkušenost s dosavadní úpravou upřednostnit.
16. Na základě výše uvedeného byla proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu