ECLI:CZ:US:2016:1.US.3594.15.1
sp. zn. I. ÚS 3594/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Andreou Rečkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Anglické nábřeží 2434/1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2015 č. j. 18 Co 338/2015-487 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 2. 6. 2015 č. j. 3 Nc 155/2013-454, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, která byla vydána ve věci řízení o úpravě styku otce s nezletilou dcerou. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že ve věci rozhodující soudy porušily jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavou zaručených práv již svými předchozími rozsudky, kterými svěřily nezletilou do výlučné péče matky, ačkoliv stěžovatel prokázal, že splňuje veškeré podmínky pro svěření nezletilé do střídavé péče. Oba soudy se však dokazováním ohledem naplnění podmínek pro možnost uložení střídavé péče nezabývaly. Proti předchozím rozsudkům v tomto řízení podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 1887/15 byla odmítnuta.
3. Rozsudkem soudu I. stupně bylo určeno, že "otec je oprávněn se stýkat s nezletilou před a pro dobu po rozvodu 1krát za 14 dní každý sudý týden v roce od pátku 17.00 hod. nepřetržitě do neděle 17.00 hod., dále každou středu od 14.00 hod. do 19.30 hodin, o pololetních prázdninách každý rok od pátku 9.30 hod. nepřetržitě do neděle 17.00 hod., o jarních prázdninách každý rok od pátku předcházejícímu jarním prázdninám 17.00 hod. do středy následujícího týdne 9.30 hod., o velikonocích každý rok od čtvrtku předcházejícímu velikonočnímu pondělí 9.30 hod. nepřetržitě do neděle 19.00 hod., o podzimních prázdninách každý rok od čtvrtku 9.30 hod. nepřetržitě do neděle 17.00 hod., o vánocích každý rok od 25. prosince 9.30 hod. do 28. prosince 19.00 hod, a dále o hlavních školních prázdninách každý rok od 30. června toho roku 17.00 hod. do 13. července toho roku 19.00 hod., a jeden týden v měsíci srpnu v každém roce s tím, že přesný termín styku oznámí otec matce doporučeným dopisem nejpozději do 31. května toho kterého roku."
4. Odvolací soud na základě odvolání stěžovatele rozsudek soudu I. stupně potvrdil s odůvodněním, že návrh stěžovatele na úpravu styku se blíží střídavé péči a že rozsah styku stanovený soudem I. stupně je nadstandardní. Dovodil, že nezletilá má značnou možnost se s otcem stýkat a že on má v daném rozsahu dostatečné možnosti se podílet na její výchově. Odvolací soud dále zdůraznil přání nezletilé, obdobně jako soud prvoinstanční.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy při rozhodování o styku nezletilé s otcem zásadně nerespektovaly skutečnost, že bylo jednoznačně prokázáno, že oba rodiče jsou způsobilí nezletilou vychovávat, oba mají o její výchovu zájem a oba dbali kromě řádné péče o její výchovu po stránce citové, rozumové a mravní. Nezletilá má pozitivní citovou vazbu k oběma rodičům a je v jejím zájmu ji posilovat a udržovat. Své rozhodnutí týkající se rozsahu styku stěžovatele s nezletilou soudy řádně neodůvodnily. Soudy také uložily stěžovateli povinnost nést veškeré náklady státu, ačkoliv nelze hovořit o úspěchu či neúspěchu ve věci a je spravedlivé rozdělit náklady znaleckého posudku mezi oba rodiče bez ohledu na výsledek řízení.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě styku s nezletilou před a pro dobu po rozvodu. Ústavnímu soudu však v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, jež však mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy rozsahu styku s nezletilou, jež byla vymezena obecnými soudy a s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
8. V daném případě je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
9. V nyní posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy všechny ústavní požadavky a kritéria vymezené v judikatuře Ústavního soudu a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. V úpravě rozsahu styku nezletilé s otcem soudy vycházely zejména ze znaleckých posudků a z pohovoru s nezletilou. Lze tedy konstatovat, že soudy respektovaly přání nezletilé a rozhodly v nejlepším zájmu dítěte. Z námitek obsažených v ústavní stížnosti vyplývá spíše nesouhlas stěžovatele s tím, že předchozími rozhodnutími byla nezletilá svěřena do výchovy matky, nikoli do střídavé péče obou rodičů. Uvedené však nemůže být předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti, když napadenými rozhodnutími byl upraven toliko styk otce z nezletilou, který však nelze považovat ze nedostatečný a neumožňující otci se podílet na výchově nezletilé.
10. Ústavní soud tedy uzavírá, že neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
11. Na základě výše uvedeného byla proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu