ECLI:CZ:US:2016:1.US.3614.16.1
sp. zn. I. ÚS 3614/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Hanou Španělovou, advokátkou se sídlem Jihlava, Majakovského 1517/10, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 130/2016-115 ze dne 27. 5. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů s tím, že není zřejmý zdroj prostředků na obživu stěžovatele, stejně jako jeho další osobní, majetkové a výdělkové poměry. Městský soud v Praze shora uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání stěžovatele potvrdil. Městský soud v Praze se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že stěžovatel jasně neprokázal, z čeho hradí všechny své životní náklady, a zamlčel-li část svých majetkových poměrů (např. nemovitý majetek), nemůže být jeho prohlášení o majetkových poměrech považováno za věrohodné, neboť stěžovatel své skutečné majetkové poměry zřejmě účelově zkresluje. Dále Městský soud v Praze dovodil, že není důvod pro ustanovení advokáta i s ohledem na zřejmé bezúspěšné uplatňování práva, neboť stěžovateli bylo jasně vysvětleno, že v případě náhrady nemateriální újmy se uplatní promlčecí doby podle §32 zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že pro tento v dovolání uplatněny důvod nemůže být proto v řízení úspěšný.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nemá žádné finanční prostředky ani trvalé zaměstnání. Stěžovatel pobírá pouze příspěvek na bydlení aktuálně ve výši 2 606 Kč měsíčně a příspěvek na živobytí aktuálně ve výši 3 410 Kč. Je pravdou, že stěžovatel vlastní nemovitý majetek (v podílovém spoluvlastnictví se svou sestrou), ten je však zatížen exekucí a stěžovatel s ním tak nemůže disponovat. Stěžovatel uvádí, že se nachází ve velmi složité finanční i životní situaci, v níž není schopen uhrazovat ze svých příjmů soudní poplatky a platit ostatní náklady řízení, zejména náklady spojené s právní pomocí. Stěžovatel má za to, že prokázal, že jsou u něj splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu