ECLI:CZ:US:2016:1.US.3627.16.1
sp. zn. I. ÚS 3627/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele D. L., zastoupeného Mgr. et Mgr. Petrou Šrámkovou Harantovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Hálková 1229/44, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2016 č. j. 15 Co 116/2016-263 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 2. 2016 č. j. 99 P 9/2015-427, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení svého práva nebýt diskriminován na základě pohlaví dle čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva rodiče na péči a výchovu dítěte dle čl. 32 odst. 4 Listiny. Rovněž poukazuje na porušení práva dítěte na péči a výchovu rodiče dle čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že okresní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelův návrh na změnu výchovného prostředí syna a k návrhu matky upravil jeho styk s otcem - běžný styk v sudých týdnech od pátku do neděle, o hlavních prázdninách 38 dnů ve dvou blocích, dále o Vánocích, podzimních prázdninách, Velikonocích (v lichém roce), jarních prázdninách (v sudém roce) a upravil i možnost kontaktu přes skype jednu hodinu každé úterý. V odůvodnění uvedl, že řešil otázku případné změny výchovného prostředí nezletilého, a to ve smyslu realizace střídavé výchovy nebo výlučné péče otce, oproti rozhodnutí z roku 2012. Již tehdy byl vypracován znalecký posudek, který konstatoval, že vztahy mezi rodiči jsou velmi vypjaté, snaha o mediaci nebo rodinnou terapii byla neúspěšná. Současná situace je taková, že vztahy mezi rodiči prakticky vylučují realizaci střídavé výchovy, navíc pro změnu úpravy poměrů by musela nastat velmi závažná okolnost, neboť jakákoli změna znamená zásah do stability prostředí dítěte. Soud dospěl k závěru, že výchova matky dítě nepoškozuje, matka naopak podporuje vztah chlapce k otci, výsledkem toho je jejich pozitivní vztah, který je velmi hezký a je naplňován. Realizace střídavé výchovy za situace, kdy rodiče bydlí ve vzdálených bydlištích, každý z nich má zcela jiný názor na výchovu, nezletilý navštěvuje základní školu se specifickým studijním programem a otec nabízí jako alternativu ve svém bydlišti rovněž školu se specifickým výchovným programem, nebyla v zájmu nezletilého. Pokud jde o odnětí dítěte z péče matky a svěření do péče otce, je třeba souhlasit se závěrem znalce o tom, že by se jednalo o tak zásadní zásah do poměrů nezletilého, že takový postup nelze doporučit. Od okamžiku, kdy nezletilý nastoupil do školy, je běžný styk od středy do neděle okolností, která by docházku do školy narušovala. Nezletilý navštěvuje Waldorfskou školu v Plzni a dle vyjádření ředitelky i učitelky by byla pro dítě významná ztráta souvislostí a společných prožitků v případě absence. Proto soud upravil běžný styk otce s dítětem nadále na sudý týden jako dosud, avšak až od pátku 16.00 hod. do neděle 20.00 hod. Proti dřívější úpravě však soud rozšířil možnost otce vídat se se synem o prázdninách.
3. Krajský soud ve svém napadeném rozhodnutí, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, upozornil, že při rozhodování o výchovném prostředí dítěte nebo o jeho změně je klíčovým kritériem pro posouzení otázky svěření dítěte do péče jednoho z rodičů či naopak do střídavé péče jeho nejlepší zájem. Zpravidla je vhodné, aby byl nezletilý v péči obou rodičů, vždy je ale třeba respektovat specifické okolnosti týkající se konkrétní osoby nezletilého. Střídavá péče totiž není pravidlem nebo automatismem a presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu pádné důvody mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří např. jeho specifický zdravotní či psychický stav, v jehož důsledku by střídání výchovných prostředí představovalo pro dítě nepřiměřenou zátěž, dále i velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte. V přezkoumávané věci soud I. stupně dovodil s odkazem na znalecký posudek, že střídavá péče o nezletilého by nebyla vhodná. Obě školy, které by nezletilý navštěvoval, mají nesouladný výukový program (waldorfská škola v Plzni a lesní škola v Děčíně). Obecně je vždy třeba zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat se zátěží, kterou rozpad rodiny, ale i nastolení střídavé péče přináší. To je významné právě v přezkoumávané věci, neboť nezletilý je k situaci velmi vnímavý a reaguje na ni nepříznivým psychickým stavem, což se odráží i v jeho školních výsledcích. Odvolací soud neshledal žádné zanedbání syna ze strany matky - ta spolupracuje se školou, školní výsledky chlapce jsou dány objektivně, a k pozitivům matky patří i to, že podporuje vztah mezi otcem a synem, respektuje přání nezletilého a umožňuje mu se s otcem vídat, jak to školní povinnosti dovolují. Zavedení střídavé výchovy nezletilého by tedy bylo v rozporu s jeho zájmy.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že je vážně a dlouhodobě diskriminován z důvodů svého pohlaví, neboť jako muž - otec nemá stejná práva jako žena - matka, ačkoli jejich postavení je srovnatelné. Stěžovatelovo znevýhodnění pak postrádá legitimní ospravedlnění. Za závažné porušování práv otců při rozhodování českých soudů o péči a výchově nezletilých považuje stěžovatel situaci, kdy došlo k prvotnímu svěření dítěte do péče matky, následně ke zkrácení styku otce s dítětem, a to s argumentem nástupu ke školnímu vzdělávání. Poukazuje i na to, že rodičům byl odborníky doporučen odklad školní docházky pro nezralost dítěte. Stěžovatel poukazuje i na to, že došlo k odstěhování matky do místa značně vzdáleného od otce, následně se snažila předčasným zahájením školní docházky eliminovat možnost otce podílet se na výchově dítěte. Na základě vydaných předběžných opatření pak obecný soud dítěte "zakonzervoval" tento stav na dobu minimálně dvou let, což pak pro soud samotný bylo argumentem pro nepředání dítěte do péče kvalitnějšího rodiče, jímž se stěžovatel cítí být. Stěžovatel nesouhlasí s argumenty obecných soudů ohledně vzdálenosti bydlišť rodičů, nevhodné komunikace mezi rodiči. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, že samotné hledisko velké vzdálenosti bydlišť rodičů neobstojí, ale je třeba přihlédnout i k dalším okolnostem daného případu. V jejich případě to byla matka, kdo bez konzultace s otcem a účelově rozhodla o změně bydliště nezletilého, přesídlila z domova u otce ponejprv do Prahy a poté do Plzně. Současně rozhodovala o zápisu do základní školy dítěte zcela bez konzultace s otcem. Podle stěžovatele konstantní strukturální diskriminace otců založena na stereotypním uvažování a rozhodování obecných soudů stojícím na objektivně nepodloženém obecném přesvědčení, že střídavá péče dětem zásadně neprospívá či dokonce škodí, potlačující roli otce a nedůvodně zvýhodňující ženy podporuje stávající krizi rodiny a péče a výchovy nezletilých, narušuje vývoj nezletilých, kteří se stanou součástí takového řízení, a degraduji aktivní roli otce dítěte při jeho výchově.
5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
8. Obecné soudy ve svém rozhodování reflektovaly judikaturu Ústavního soudu k problematice střídavé péče o dítě. A vysvětlily, jaké jsou argumenty, proč nebylo návrhu na svěření dítěte do střídavé péče v daném případě vyhověno. K tomu lze poukázat na výše citovanou argumentaci k zájmu dítěte spočívajícím ve stabilitě vzdělávání, odkaz na specifické vzdělávací problémy dítěte i na jeho školní výsledky. Zájem dítěte byl verifikován i znaleckým posudkem a konzultací se školou, kterou dítě navštěvuje. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla přesvědčivě odůvodněna a argumentačně i důkazně podložena. Otci je umožněn poměrně široký styk s dítětem, a proto jím tvrzené riziko ztráty kontaktu s dítětem nehrozí.
9. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu