ECLI:CZ:US:2016:1.US.3658.15.1
sp. zn. I. ÚS 3658/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Reištettera, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Havlíčkova 584, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 22 Cdo 1580/2015-401 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdil, že Nejvyšší soud porušil právo na spravedlivý proces tím, že považoval jeho námitku dobré víry nabytí nemovitostí od státu (byť nevlastníka) za bezpředmětnou. Jestliže má být chráněno nabytí vlastnického práva v dobré víře existující ke dni rozhodování soudu, nemůže být podle stěžovatele dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k jinému datu v minulosti, pokud tato vlastnická práva vedle sebe nemohou obstát.
2. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu jen proto, že nebylo možné dohledat přídělovou listinu s označením předmětných nemovitostí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). V řízení byla podle názoru Nejvyššího soudu pečlivě zkoumána dobrá víra v existenci právního titulu, o který se držba opírala, a s tím korespondovaly i závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Stěžovatelovo možné nabytí nemovitostí od nevlastníka označil soud za bezpředmětné, jelikož ve výroku napadeného rozhodnutí se jedná o určení vlastnického práva ke dni 1. 2. 2009, přičemž stěžovatel koupil sporné nemovitosti až dne 31. 10. 2011. V projednávané věci se rozhoduje o právním stavu ke dni, kdy stěžovateli vlastnické právo k nemovitosti nepříslušelo, ani to v řízení netvrdil. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví řeší závazně pouze vztahy mezi účastníky řízení o dědictví. Teprve v případě, kdy by byl v řízení o pozůstalosti vztah k předmětným nemovitostem projednán a následně by vznikl spor o vlastnictví k nemovitosti, mohl by stěžovatel svou námitku uplatnit.
3. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
4. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a ani není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Výjimku - v obecné rovině - představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.
6. Ústavní soud v napadeném rozhodnutí takové pochybení neshledal. Nejvyšší soud, jakož i soudy nižších instancí rozhodující ve věci stěžovatele se jeho námitkami dostatečně zabývaly. Zejména Nejvyšší soud pak osvětlil povahu samotného řízení a důvod, pro který výše naznačené námitky stěžovatele neshledal důvodnými, resp. shledal je bezpředmětnými.
7. K otázce posouzení dobré víry při uplatnění námitky vydržení se Ústavní soud opakovaně vyjádřil například v nálezu ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 2876/12 (N 187/71 SbNU 239). Ústavní soud poukázal na to, že zákonným předpokladem vydržení jakožto originárního způsobu nabytí vlastnictví k věci je vedle uplynutí vydržecí doby i oprávněnost držby. Držba je oprávněná, pokud je držitel v dobré víře, že mu věc patří. Existence dobré víry se posuzuje objektivně; jde o to, zda držitel neměl a nemohl mít při běžné opatrnosti pochybnost, že věc ve skutečnosti patří někomu jinému. Právě existencí dobré víry se obecné soudy taktéž v potřebném rozsahu zabývaly. Nad rámec Ústavní soud uvádí, že se opakovaně vyjádřil též k problematice nabývání vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka v kontextu s principem ochrany dobré víry nabyvatele [komplexní pohled je například v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163)]. V nyní posuzované věci je však tato judikatura uváděna pouze "pro domo", jelikož předmětem řízení je určení právní skutečnosti významné pro dědické řízení, resp. toho, kdo byl vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni úmrtí zůstavitelů manželů Brdových. Otázka, kdo je v současné době vlastníkem předmětných nemovitostí, je v takové situaci předčasná a může být pouze předmětem případného dalšího soudního řízení (po skončení dědického řízení).
8. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu